Divadelní zápisník
Na Dejvice o den více
18.01.2011 08:30 Zápisník
Dejvické divadlo má dlouhá léta pověst jednoho z nejlepších souborů v Praze, možná v celém Česku. Stále vyprodáno, kritici tleskají mocně a freneticky, ceny a pozvánky na festivaly se jen hrnou. Právem?
Silnou stránkou Dejvic je herecký soubor a sázka na neokázalé herecké divadlo. Co do sehranosti a schopnosti vzájemné rekce může Dejvicím konkurovat málokdo, v Praze snad Divadlo v Dlouhé a Komedie, mimo ni ostravská Aréna a "Bezruči". Vtip je v tom, že toto dejvické herectví, jakkoli nablízko působivé a jistě podložené talentem i náročnou prací, zůstává v pasti psychologického realismu. Jde na ruku textům: buď klasickým (nejčastěji ruským), nebo současným, těm mocně se napájejícím z proudu soudobé anglicky psané dramatické produkce, která právě na tradiční model „uvěřitelný příběh ze současnosti + vtipné dialogy + tři dobří herci na scéně" sází. Režie, ať už z ruky uměleckého šéfa Miroslava Krobota, nebo některého ze stálých (spolu)pracovníků, je pak neokázalá, ustupující do pozadí, „sloužící" textu a hercům.
Ve výsledku divadlo šlape jako hodinky, jevištní dění se nezadrhává. Divák se v postavách může najít, vidí situace a scény ze života, a ne-li vlastního, tak jistě toho sousedova, navíc herci to předvádějí zručně, s energií a špetkou nadhledu. Podstatné pak je, že takové divadlo neburcuje, nešokuje, nevzrušuje, neklade otázky a vlastně nepřináší ani silný divadelní zážitek: prostě se na to příjemně kouká, je možné pokývat hlavou a spokojeně odejít na kávu.
Zajímavým rysem je specifická pozice Ivana Trojana: hned v několika inscenacích má Trojan menší roli „cizího muže", který přichází až ve druhé půli či v jiné pozdní scéně, aby rozetnul situaci. Trojanovi, jednomu z nejpopulárnějších českých herců, pak stačí přijít na jeviště ve chvíli, když už trochu napětí polevuje, strhnout na sebe pozornost a stát se králem ne-li večera, tak přinejmenším přítomné chvíle, přitom zůstat blazeovaný a herecky subtilní; do značné míry je to však dáno pozicí, nikoli hereckým výkonem. Takovou podobu má Trojanova účast v Marberově pokerové hříčce Dealer´s Choice i role tajného agenta v Penhallově Krajině se zbraní; podobné rysy vykazuje také zkrachovalý podnikatel v Muži bez minulosti.
Právě Muž bez minulosti, aktuálně adorovaná inscenace Miroslava Krobota, ukazuje limity „realistického" přístupu dejvického souboru. V okamžiku, kdy totiž má dojít k větší míře stylizace, výpovědi skrze potlačení napodobování skutečnosti a tím i věrohodnosti, k nástupu důsledné vizuální i herecké poetiky, jakou Kaurismäkiho filmová předloha bezpochyby vyžaduje, vzniká obtíž. Dejvičtí herci v Muži bez minulosti hrají stejně jako v kterémkoli jiném kuse Idiotem nepočínaje a Krajinou se zbraní zdaleka nekonče: jenomže to nejde. Síla Kaurismäkiho filmu tkví právě v poetice; po překlopení do realistické vyprávěnky zbude banální až trochu protivný příběh. Vyšperkuje-li ho Miroslav Krobot muzikálovými vstupy nebo dokonce skečem se psem na jevišti, máme pocit, že režisér jeho renomé to nemá zapotřebí.
Současný repertoár Dejvic nabízí vkusnou, profesionálně odvedenou zábavu, ale nic víc. Myšičkova inscenace moralistní hry Joea Penhalla Krajina se zbraní vyniká skvělou hudbou (Midi Lidi) a pozoruhodnou výtvarnou stránkou (scéna Dáda Němeček); pro další inscenace je charakteristická popisná hyperrealistická scénografie Martina Chocholouška (od Dračího doupěte po nejnovější Dealer´s Choice). Jen hitchcockovská parodie 39 stupňů v režii Davida Ondříčka směřuje k otevřené nadsázce: David Novotný a Václav Neužil vystřídají pestrobarevnou sérii roliček a převleků.
Dračí doupě napsal přímo pro Dejvice slovenský dramatik Viliam Klimáček, režii měl dejvický dramaturg Karel František Tománek. Hra opět nabízí přehlídku apartních hereckých výkonů Ivana Trojana, Davida Novotného či Martina Myšičky a většinu času nenudí - není však jasné, co má v úmyslu říci: motiv hry a hraní nerozvíjí víc než jako kulisu příběhu, z unavených čtyřicátníků také nevykřesá více než tři čtyři hořkosladké dialogy - a závěrečné vzepětí bezohledného majitele firmy máme vnímat snad jako esenci postmoderního kapitalismu?
Krajina se zbraní před nás jakoby klade morální dilema vynálezce zbraní. Ten k němu kupodivu přichází ve chvíli, kdy už je téměř u cíle - a možná spíš pod rodinným tlakem než ovlivněn vlastním svědomím. Nátlak všemocného zbrojního průmyslu a vlády opačným směrem pak spíše markýruje skutečný boj - tak jako hra markýruje skutečná morální dilemata a konflikty. V případě pokerové komedie Dealer´s Choice z pera Patricka Marbera v režii Jiřího Pokorného (psali jsme o ní v TÝDNU 51/10) jde opět o zručně sehranou komedii, která nemá žádné hlubší podtóny a spodní proudy, jakkoli by je tam někteří chtěli vidět. Jedinou mimoběžkou je Pokorným narežírovaná homosexuální linka, která se však vzápětí vytrácí.
Dejvické divadlo má pozici a možnosti, v nichž si může dovolit bezmála cokoli - ale vydává se cestou efektní zábavy. Že by přece jenom - kdo rozdává, rozhoduje?
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.