Adaptací úspěšného filmu Woodyho Allena Mocná Afrodité je hra, kterou v pražském Divadle na Vinohradech nastudovala v překladu Dany Hábové režisérka Natália Deáková. Autorkami adaptace byly Marie Špalová a Martina Schlegelová, které ji v roce 2002 pořídily pro absolventskou inscenaci ve studentském Disku.
Na jevišti se objevili například Václav Vydra, Jana Stryková, Barbora Poláková, Ladislav Frej, Jiřina Jirásková, která alternuje s Iljou Rackem, Vendulka Křížová a Michal Novotný. První představení bylo 20. ledna.
Hlavní postava Lenny Weinreb je sportovní novinář, který žije ve vztahu s galeristkou Amandou. Ona chce mít dítě, a tak jejímu tlaku podlehne a adoptují syna Maxe. Lenny ale jednoho dne začne pátrat po jeho skutečné matce, najde ji a zjistí, že mladá žena vede velmi svérázný život.
Americký filmový režisér, scenárista, spisovatel a dramatik Woody Allen se ve svých filmech soustředí právě na komedie, mnohdy balancující na hranici parodie. Zabývá se tématem lidské sexuality a problémů, které s ní souvisejí. Jeho snímky mají často autobiografické rysy. Nejinak je tomu i v Mocné Afrodité, která získala Oscara za nejlepší herecký výkon Miry Sorvinové ve vedlejší roli.
Režisérka Natália Deáková pracovala na Vinohradech potřetí. V roce 2009 nastudovala pro zkušebnu hru Mariuse von Mayenburga Ošklivec a v roce 2010 inscenovala adaptaci Kafkova Zámku. Tento příběh, navíc komentovaný výsostně divadelním elementem - antickým chórem, se podle ní k jevištnímu ztvárnění přímo nabízí. Když hlavní hrdina naváže s pravou matkou adoptovaného syna vztah, právě chór to komentuje připomínkami antických bájí.
"Chtěla jsem, aby byl představitel této role stejně jako Woody Allen ve filmu 'velké dítě'; měl v sobě cosi bezbranného, hravého a zároveň energického a nezdolného. To Václav Vydra skvěle splňuje. Kromě vizuálních rysů se nejvíc liší asi svým optimismem, chutí do života, Allen je přece jen o dost větší skeptik," podotkla k inscenaci Deáková.
Na Allenových filmech ji fascinuje inspirace Beckettem, Bergmannem a na druhé straně bratry Marxovými či Chaplinem. Tedy to, jak autor spojuje tyto vlivy v tragikomickou směs, věrně zrcadlící náš běžný život. "Allen se koncentruje na běžné problémy, obyčejné lidi. Osciluje mezi tématem lásky a smrti, nazírá na ně s odstupem a zároveň s pochopením pro nedokonalost člověka a ještě se u toho poťouchle baví. Vyvozuje absurdní závěry a nutí nás nebrat se tak vážně," uvedla.
