Tiskové konference divadel patří do sféry zážitků ryze obskurních, zejména díky hojné účasti osob, jež těžko počítat k novinářskému nebo kritickému stavu, o to vyšší je však jejich frekvence na podobných akcích. Především přicházejí takoví, kteří s chutí pokládají bizarní dotazy či účastníky konference přímo sami poučují.
Tisková konference Národního divadla minulý čtvrtek nebyla výjimkou, jistě nejen proto, že se nyní diskutuje o sloučení se Státní operou. Přiznejme, že na předmětné konferenci tomu přilil olej do ohně sám ředitel Národního divadla Ondřej Černý, když nejprve striktně vymezil, že tiskovka se bude týkat pouze plánované sezony 2011/2012, ale pak dlouho hovořil na téma chystaného sloučení, ba dokonce dal prostor mnoha obsáhlým dotazům k tomuto tématu.
Soudit dne před večerem se nemá, ale dramaturgický plán sezony vždy vypovídá o tom zásadním: to jest o směřování divadla. Opera se v příští sezoně spokojí se skromnými čtyřmi premiérami (jistě se na tom podepsala finanční situace), činohra se rozmáchne ke trochu zbytečným osmi.
Opera vyvažuje klasiku ve snad inspirativních inscenacích (Dvořákova Jakobína bude režírovat dosluhující šéf opery Jiří Heřman, novou verzi Mozartova Dona Giovanniho si vezme na starost proslulý britský režisér David Pountney) se soudobou tvorbou: světovou operou bude Čarokraj Marka Ivanoviće (který se s bratry Formanovými, kteří operu zinscenují, podílel i na libretu), v české premiéře pak bude uvedena opera Gloriana britského skladatele Benjamina Brittena.
Činohra, kterou i do další sezony vede Michal Dočekal, zdánlivě rovněž "vyvažuje": dvě české původní hry, nějaká ta nová interpretace klasiky, něco na odlehčení a taky nějaké současné světové drama. Dohromady to ovšem valný smysl a jasnou dramaturgii nedává, a ještě hůř nám je, když si k jednotlivým titulům přimyslíme režiséry.
Za dramaturgický omyl lze předem pokládat filmovou pohádku Deváté srdce, kterou po třiceti letech slastného zapomnění probudí k životu - opět režisér Juraj Herz. Možná škoda, že Národní divadlo nenapadlo rovnou uvést adaptaci filmu Sokolovo a k němu povolat Otakara Vávru.
Na Nové scéně uvede svou novu hru Ohrožené druhy Petr Zelenka: je správné, že Národní objedná novu hru u předního českého dramatika, mělo by ji však svěřit přednímu režisérovi.
Irská hysterická dramatička Marina Carr je u nás čím dál populárnější, uvést její hru Maja však můžeme pokládat za další slepou vývojovou větev českého divadla. Jediný titul, u kterého nebyl oznámen režisér; nezbývá než doufat, že jím nebude Martin Čičvák, jenž se naposled vyznamenal v Národním Zkrocením zlé ženy a který si Marinu Carr (konkrétně hru U kočičí bažiny v Činoherním klubu) již vyzkoušel.
Další dva režiséři, Ivan Rajmont a Jan Kačer, jsou sice členy souboru činohry Národního divadla, zůstává otázkou, nemělo-li by jim Národní - vzhledem k nepopiratelným minulým zásluhám - spíše vyplácet důstojnou penzi, než jim umožňovat rozmělňování pověsti. O Koltésův Případ Západ na Nové scéně a o Karlu Martina Františáka je proto třeba se obávat.
Dočekalovu inscenaci Figarovy svatby (tedy původní Beaumarchaisovy hry, ovšem „s prvky" Mozartovy opery) lze vnímat jako příspěvek k „rodinnému" odpočinkovému repertoáru. Skončeme pozitivně: dvě položky, za nimiž si může Národní jednoznačně stát, jsou povolání režiséra Jana Nebeského, nejsvéráznější postavy současného českého divadla, k režii Krále Leara a angažmá maďarsko-rumunského režiséra Gábora Tompy, který uvede Ionescova Nosorožce.
