Populární herec, člen činohry Národního divadla a prezident malostranského A Studia Rubín Ondřej Pavelka se příležitostně věnuje také divadelní režii. Shodou náhod se mu teď sešly dvě premiéry: variace na Shakespearova Othella v Městském divadle Kladno (1. října) a hra Karla Steigerwalda Marta Peschek jde do nebe v domovském Rubínu (8. října). V obou případech stojí výsledky za vidění.
Kladenské divadlo si pod vedením Tomáše Svobody zvyklo kromě divácky atraktivních komediálních kousků (k těm čerstvým se vrátíme v nejbližší době) uvádět i o něco náročnější inscenace. Jednou za sezonu. Protentokrát je takovým pokusem Othello, který je vším jiným než konvenčním nastudováním klasiky v oblastním divadle.
Ondřej Pavelka vyšel z úpravy dramaturgyně Adély Šotolové a dal inscenaci podtitul "nostalgický muzikál o lásce". Ocitáme se na jakémsi firemním večírku a příběh i o intrikánovi (Jago - Tomáš Petřík) a chorobném žárlivci (Othello - Jan Krafka) je osekán na nejstručnější zápletky. Z Jaga je tak padouch téměř komiksový a z Jaga i Cassia trotlové. Což je ostatně ku prospěchu věci.
Muzikálem činí z díla popěvky, které dávají k lepšímu jednotliví hrdinové (nejčastěji Jago či Cassio, ale Othello pěkně válí na bubny a ani dámy se nenechají zahanbit), nostalgickým pak skutečnost, že jde především o starší české kousky z osmdesátých let. Od Montér Blues Vlasty Redla po Starýho pána Petra Skoumala. A překvapivě to sedí. Recenzent by možná uvítal více dekadence, k níž směřuje zjevně poživačné pojetí rolí v případě Tomáše Petříka (Jago) a nováčka kladenského souboru Jana Vlase (Cassio) a koneckonců i scénografické řešení využívající obstarožních ledniček, v nichž se skrývá nejen alkohol, ale třeba také zbraně, ovšem jako přímočaré pojetí "věčného" příběhu obstojí i tak. Ostrý řez, který si na nic nehraje - a hraje se i díky tomu bez přestávky; milá podívaná. Jan Krafka jako Othello je poněkud nečekanou volbou, ale překvapivě trefnou, Týna Průchová je naopak coby Desdemona očekávatelná; Jago je sice herecky vděčná role, ale i tak je dobré přiznat, že ji Tomáš Petřík bez zbytku využil.
O pár dní později se diváci mohli vydat na Pavelku znovu, tentokrát do dusného sklepa malostranského Rubínu. Steigerwaldova hra Marta Peschek jde do nebe je komplikovaným, vtipným a promyšleným textem o intelektuálech, intelektuálech ve dvacátém století, intelektuálských zlozvycích a intelektuálově odpovědnosti. Nebudeme čtenáře zasvěcovat do proměnlivých vztahů zúčastněných, přiznejme jen, že přítomná inscenace v Rubínu je tak trochu rodinný podnik.
Marta Peschek v podání Evy Salzmannové je živelná, trochu neomalená, ale citlivá, snad všežravá; každopádně milující. Herečka by si jen měla došlápnout na své kostýmní výtvarníky, aby jí tak často nepředepisovali kabát. Salzmannová budí rozličné divácké reakce od těch naprosto odmítavých po ty zcela obdivné. Konstatujme: hraje o život jako vždycky a my, co to máme rádi, jsme si to zas užili. Jiří Štrébl je ve svém živlu, když představuje trochu šíbra, trochu poťouchlého úředníka a trochu posledního spravedlivého: myslím, že tenhle text v podání těchhle dvou jen tak neomrzí a dal by se variovat donekonečna.
Režisér Pavelka dává vyniknout jim všem třem, ale ve spolupráci s Kryštofem Pavelkou (úprava a dramaturgie) zve na scénu dvě mladé dívky, Janu Pidrmanovou a Týnu Průchovou, které, nejprve skryté za nápovědy, později vstupují do děje se stále větší suverenitou, hru komentují a porůznu aktualizují. Nemám pocit, že by to vždy bylo smysluplné, i když se zejména na Janu Pidrmanovou dobře dívá a závěrečná píseň (je jí Total Eclipse of the Heart) v jejich podání tam bůhvíproč zase opravdu sedne (jak to ten Pavelka s tou muzikou dělá?). Další kabaretní vsuvky dodává klavírista Dan Čámský (jinak autor scénické hudby k oběma inscenacím) oděný jako barokní andělíček.
Othello je svěžím pohledem na poněkud zvetšelou klasickou látku; Marta Peschek jde do nebe je o něco méně svěžím pohledem na podstatně živější látku dosud neklasickou; v obou případech lze ocenit vybrané herecké kreace a při opakovaných zhlédnutích druhého případu si i zapamatovat některé Steigerwaldovy bonmoty.
