Moravské divadlo Olomouc
Nežárli, nevraždi, tanči – a bude ti fajn

Černou komedii o zabíjení, žárlivosti a klikatostech osudu, se kterou ve dvacátých letech dobyl český dramatik svět, hraje olomoucké Moravské divadlo v režii Štěpána Pácla. František Langer: Periferie.

Zvláštní spojenectví. Režisér Štěpán Pácl, šéf nezávislé divadelní společnosti Masopust, dvojitý držitel Ceny Alfréda Radoka v kategorii Talent, nastupující umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče a vůbec muž pokládaný za hvězdu současného českého divadla. Periferie, klasická a dnes již téměř zapomenutá hra kdysi slavného a dnes rovněž téměř zapomenutého Františka Langera z roku 1925. A Moravské divadlo Olomouc, běžná oblastní scéna, kterou právem doprovází pověst spíše konvenčního a zkamenělého divadla. Divácký hit ani událost sezony to nebude, ale od všech zúčastněných stran je to sympatický pokus.

Periferie má, jako text, celkem co nabídnout. Na začátku je mladý propuštěnec z vězení Franci (Ivan Dejmal), který se dá okamžitě dohromady s prostitutkou (Tereza Richtrová), jež obývá jeho bývalý byt. Odpustí svým kamarádům (Jiří Nebenführ, Vojtěch Lipina), kvůli nimž dlel v base - a chce dělat kariéru jako tanečník. To se mu i celkem daří. Navzdory tomu, že s obživou své partnerky verbálně souhlasí, žárlí - a když ji jednou načapá se zákazníkem, zabije ho. Následuje řada bizarních výjevů, jako vděčnost vdovy, jíž dotyčný týral, nebo byrokratická, neschopná policie. Celkem bez námahy unikne Franci trestu, ale provázejí ho výčitky svědomí.

Langer celé vyprávění o absurditě lidské společnosti, o tíži svědomí a o lidském hemžení na okraji civilizace pojímá celkem humorně. Co s tím udělal Štěpán Pácl?

Nejprve dal inscenaci kabaretní háv. Živá kapela hraje energickou doprovodnou muziku (autorem hudby je Jakub Kudláč), dějem příležitostně provází groteskně nalíčený kabaretiér (Petr Kubes). Dál se s tím nepracuje. Nedůslednost, pro Pácla typická, se pak projevuje i v práci se scénografií: scénu (Pavla Kamanová) tvoří jednoduché lavice. Na jedné straně tak vytváří dojem vzdušnosti a čistoty, na druhé je variabilním prostorem, který může sloužit jako byt, ulice, tančírna a policejní úřadovna. V přenášení a překlápění lavic ovšem herci utápějí značné množství času.

Páclova inscenace negraduje. Nesleduje žádnou proměnu charakterů postav, ani neukazuje přesvědčivě svírající se smyčku vnitřních pochyb a trápení, kterým Franci prochází. Nepracuje ani se vztahy mezi postavami, ústřední dvojici lásku nevěříme. Paradoxně nejživějším momentem inscenace je scéna flirtu mezi Francim a mladou služkou (Klára Klepáčková), jejíhož pána předtím zabil.

Potíž je samozřejmě v hercích, což často shazuje výsledky i promyšlenějších výletů talentovaných režisérů do oblastních divadel. Nelze do role kabaretiéra obsadit herce, který zcela postrádá charizma, kterým je v Olomouci Petr Kubes. Ivan Dejmal v hlavní roli nedokáže vtisknout Francimu jasně čitelnou polohu a motivace; jeho kamarádi v podání pánů Lipiny a Nebenführa jsou zcela nevýrazní. Jistou energii je cítit v Tereze Richtrové, ani ona však neztvárňuje prostitutku s patřičnou grácií.

Periferie je zajímavá dramaturgická volba; je dobré, když oblastní divadla vyrazí mimo vyzkoušené vody; je fajn, když si oceňovaní režiséři čas od času vyzkoušejí, zač je toho regionální chlebíček. V případě této inscenace to ale prostě nevyšlo.