Dvacátá Divadelní Nitra skončila ve středu 28. září. Zatímco v Čechách zuřil státní svátek, na Slovensku se v parném létě, v němž bylo stěží k uvěření, že už je podzim, slavnostně zakončovalo, veselilo, ale především hrálo divadlo.
Čtvrtým slovenským reprezentantem na mezinárodním festivalu byla Kuchyně, inscenace domovského Divadla Andreja Bagara Nitra. Ve variabilním studiu tvaru osmiúhelníku seděli diváci jen po stranách a uprostřed se odehrávala obří hudebně-poetická metafora kuchyně jakési velké, byť ne zcela prosperující a už vůbec ne luxusní restaurace, do níž své konverzační drama, napsané už roku 1957, britský dramatik Arnold Wesker situoval. Lehce banální hru, která odkrývá modelové vztahy v napjaté stresové situaci, jakou jistě takový provoz je, pojal maďarský režisér Zoltán Balázs spolu se scénografem Péterem Polgárem (za scénu i kostýmy obdržel letošní ceny DOSKY) jako výtvarně působivou rytmickou skladbu. Jen škoda, že herecký ansámbl nitranského divadla uvízl v pasti psychologizujícího herectví a svéráznou režijní koncepci tím tak trochu podrážel.
I tak je Kuchyně důstojným reprezentantem slovenského divadla – tři položky z výběru kurátora slovenské sekce Rastislava Balleka, tedy Kubo (remake), Napichovače a lízače a právě Kuchyni můžeme směle prohlásit za výborné inscenace; jediným přehmatem tak zůstává mdlý Absolvent režiséra Jakuba Krofty. Skutečnost, že kromě Kuchyně absentovaly ve festivalovém programu všechny "doskové" inscenace, pak jasně naznačují Ballekův odstup od domácího kritického mainstreamu.
Definitivní tečkou za festivalem pak byl také jeho největší úlet. Théâtre des Lucioles z francouzského Rennes přivezlo kousek s názvem Paranoia. Šlo o divokou féerii užívající četných filmových postupů. Promítání filmových dotáček, s nimiž živí herci vstupovali na jevišti do interakce, atmosférické prosvětlování otočných pláten, ale i živě hrané scénky na zeleném pozadí, z nichž klíčováním přímo v reálném čase vznikal filmový záznam v exotických kulisách, promítaný na vedlejší plátno, sloužily k vizuálně podmanivému a nesmírně zábavnému vyprávění spletitého příběhu, který parodoval snad všechny dostupné pokleslé žánry od apokylaptické sci-fi (výchozím bodem je situace, kdy Zemi ohrožuje skupina mimozemšťanů, živící se fikcí – náhodně vybraná skupina loserů je pak povinna do 24 hodin vymyslet příběh, který vetřelce uspokojí a nakrmí) přes detektivky po telenovely a horory. Nechybějí ani "čínské věci", podmořské scény a matematické disputace. Jedním z vrcholů byla sekvence, kdy se setkání s dvojicí jihoamerických diktátorů promění v záhadologický televizní pořad copperfieldovského typu. Hru argentinského dramatika Rafaela Spregelburda, patřící do jeho Heptalogie Hieronyma Bosche o sedmi smrtelných hříších, režírovali dva členové souboru, Marcial Di Fonzo Bo a Elise Vigierová, kteří také účinkovali přímo na jevišti. Paranoia je vtipná, osvobozující fantasmagorie, technicky naprosto brilantně provedená.
Festival skončil a nezbývá než potvrdit, co bylo řečeno na začátku: takovou akci u nás nemáme. V zahraničním programu nabídl jednu zásadní (Lovecké scény z Dolního Bavorska) a dvě výborné (Mezi námi v pohodě, Paranoia) inscenace a také slovenský výběr lze s jednou zmíněnou výjimkou pokládat za podařený. Po organizační stránce fungovalo všechno tak, jak má, a pořadatelé dokázali oživit i město samo, především jeho náměstí, bohatým off-programem, což klíčovým způsobem přispělo k vynikající atmosféře festivalu.
