Ve Stavovském divadle měla ve čtvrtek a v pátek premiéru (premiéry z jakýchsi důvodů bývají v Národním divadle dvě) nová hra Pavla Kohouta Malá hudba moci. Autor byl přítomen a zdál se být v dobré kondici.
Hra má v každém případě spád, napětí, je dobře napsaná a vystavěná. Bylo by si ji dobře možné představit třeba jako filmový thriller, ostatně hraje se dvě a půl hodiny bez přestávky. Příběh je dosti dramatický, sice komplikovaný, ale přehledný, rozvíjí se metodou flashbacků, jimiž se vrací do mysli hlavní postavy události jeho zpackaného života posledních dvaceti let, což není způsob věru příliš divadelní, ale režisér Michal Dočekal (šéf činohry ND) si poradil bravurně.
Kohout hru napsal jako politický „Zeitstück". Mozartovské téma (psal ji loni na zakázku při příležitosti skladatelova výročí) je použito jako jakési vzdálené zrcadlo, na kterém se odráží příběh ambiciozního mladého dirigenta Wolfganga Mazorta, který se ve všem, v politice, umění i lásce, mýlil. To je základní motiv hry: omyl jako síla, která vede hrdinovy kroky až k úplnému ztroskotání, na jehož konci zbývá jediný nezasažený orgán: srdce. Začíná jako mladý levicový aktivista, který v naivní zaslepenosti přijme kariérní nabídku ve východním Německu, zamiluje se, pozná reálnou tvář komunistického „ráje", ale už je pozdě, už uvízl v pasti tajné policie a vrší chybu za chybou.
Hra již byla nazvána „plytkou telenovelou" (Jana Machalická v LN), ale s tím nelze souhlasit. Značnou míru efektnosti, se kterou balancuje na hranici zjednodušení, lze u Kohouta vždy očekávat, bylo by to proti jeho autorskému typu, který je teatrální do morku kosti. Mě na hře právě upoutala její technická brilantnost a schopnost politiku předvést jako spektakulární divadlo lásky, zrady a omylů. Není to jistě hra psychologické hloubky a filozofického rozměru, ale po profesionální stránce jí myslím těžko co vytknout.
Výborný je Dočekalův ansámbl, v čele s mladým Janem Dolanským, který odehraje celé dvě a půl hodiny na scéně bez jediné pauzy. Postupně se proměňuje z mladého idealisty ve vyhořelého člověka, jehož život je jedno velké míjení. Skvělý je též David Prachař v roli ulepeného východoněmecké fízla, ordinérní Mefisto Made in DDR.
Obsáhlejší recenzi přinese tištený Týden č. 47.
Foto: ČTK
