Titulky jsou součástí inscenačního záměru a neobsahují překlad libreta, jsou varováni diváci před začátkem brněnského Lékárníka. A pak už to jede: "Německým ministrem se stal břichomluvec z Vietnamu. Orální sex způsobuje rakovinu jícnu. Dnešní mladé ženy mají třikrát více sexu, než měly jejich babičky." A k tomu na scéně obří i malé tabletky ibalginu a jiné růžové štěstí. Vše za doprovodu elegantní hudby Josepha Haydna. Lepší vyvrcholení si těžko mohl festival Opera 2011 přát.
Ano, je tomu tak, dnes se vydáme do operního světa. Jednota hudebního divadla pořádá každé dva roky festival Opera, který je přehlídkou všech deseti "kamenných" operních souborů u nás; stejně tomu bylo na přelomu února a března i letos. Návštěvník si tak může udělat docela dobrý obrázek, co se na operní scéně (ne)děje a případně porovnat jednotlivá tělesa co do zdatnosti hudební i divadelní. Byl to právě Haydnův Lékárník z Janáčkovy opery Národního divadla Brno, který si ze supervážného a ultrakonzervativního českého operního světa vystřelil a významně prosvětlil onu jinak dost trudnou procházku pustou krajinou české operní režie a dramaturgie. V Brně se Lékárník hraje v Redutě, kterou jsem mnohokrát chválil pro její činoherní sekci; je potěšitelné, že ani v opeře nezaostávají. Na pražském festivalu se ukázali 14. března v muzikálovém divadle Hybernia. Festival formálně končí až v úterý 15. března, ale o produkci Státní opery ze solidarity k jejím současným těžkostem pomlčíme.
Dramaturgických lahůdek bychom měli povícero - vedle Carmen a Traviaty se totiž i oblastní opery občas k něčemu pohnou: Pucciniho Edgar, kterého přivezla opera Divadla F. X. Šaldy v Liberci, se u nás hrál vůbec poprvé, Massenetův Werther (Národní divadlo moravskoslezské Ostrava) rovněž nebrázdí česká jeviště nijak často - to samozřejmě platí i o Haydnově Lékárníkovi. Faktem ale je, že ve všech třech případech nejde o nijak experimentální hudbu a uvedení těchto titulů není srovnatelné s potenciálním uvedením například takového Nixona v Číně; obsah a zdůvodnění musí pak podobnému dílu dát konkrétní inscenace, čili režijní a výtvarné uchopení. A jsme u jádra věci: konec dobrodružství je totiž obvykle v tom, že české opery většinou vypadají spíš jako aranžované koncerty než jako divadlo: režie si vystačí s rozestavěním sólistů a sboru a občasným náznakem nějaké minimální akce. Není pak divu, že jak operní kritika, tak poučení diváci se věnují spíše rozborům pěveckých výkonů anebo kondici orchestrů.
Lékárníka (Lo speziale) složil Joseph Haydn v šedesátých letech osmnáctého století na libreto Carla Goldoniho a dnes se hraje spíše výjimečně, jako rarita. Frivolní operu o několika milostných pletkách v prostředí lékárny použili v Brně - v hudebním nastudování Ondreje Olose - režisér Tomáš Studený a scénografka Eva Jiřikovská k nevázanému veselí a po všech stránkách pozoruhodné podívané.
Celá věc se vskutku odehrává v lékárně: na točně ji znázorňuje obří tabulka ibalginu, která scénu rozděluje na obchod (lékárnickým stolem je samozřejmě růžová pilulka) a zákulisní budoár lékárníkův. Herci jsou zcela výjimečně vedeni nejen ke zpěvu, ale přímo k herectví, nadto komediálnímu: série zápletek směřujících po několika milostných avantýrách pochopitelně k svatbě okoření příležitostný komentář hlavní hrdinky Griletty v češtině (jinak se zpívá v italském originále). Podstatné jsou zmíněné titulky, které oproti zvyklostem skutečně neobsahují libreto, ale dění na scéně po svém dořeknou, komentují či si z něj dělají zcela bohapustou srandu: vycházejí z již v libretu předepsaného fórku, kdy se při čtení novin vykřikují titulky. To si režisér Studený náležitě užil, použiv řadu absurdit současného světa. Dále nechybějí výkřiky a hesla stran lékárnictví či zdraví a nemoci obecně; a pochopitelně se titulky obšírně věnují milostnému životu nejen protagonistů Lékárníka. O veselí přitom není nouze ani přímo na scéně: halucinační sekvence, při níž jedna z postav přebere léků, či momenty milostného sbližování především mezi ústřední dvojicí Grilleta a Mengon obstojí samy o sobě. Právě jejich představitele, Terezu Merklovu Kyzlinkovou a Ondreje Šalinga, se patří vyzdvihnout. A v režii Tomáše Studeného nejde jen o zábavu: když se v závěru svatebčané místo rýže posypávají opět pilulkami "růžového štěstí", je to i docela hořce ironický komentář k naší civilizaci. K jedenapůlhodinové jednohubce zbývá dodat jen tolik, že konečně existují i operní inscenace, které lze bez váhání doporučit také divákům zcela "neoperním".
Že je z čeho si utahovat a k čemu se stavět kriticky, ukazovala ostatní produkce na festivalu - zejména po režijní stránce poměrně slaboduchá. Nulovou invenci prokázali Tomáš Šimerda (ředitel Severočeského divadla opery a baletu Ústí nad Labem a režisér inscenace Hoffmanových povídek) se scénografem Vladimírem Soukenkou, kteří zcela umrtvili potenciál Offenbachovy žertovné opery. Daleko pevněji měl Massenetova Werthera v rukou Jiří Nekvasil, režisér inscenace a rovněž ředitel - Národního divadla moravskoslezského. Ruku v ruce s autorem scény Davidem Bazikou přesunuli děj do galerie mezi kustody a apartní lavičky pro návštěvníky: tím se však vyčerpali a čistě divadelně působilo dílo poněkud studeně až nudně. Z mnoha hledisek byl absurdním vrcholem festivalu liberecký Edgar. Pucciniho operu režíroval Martin Otava (ředitel libereckého Divadla F. X. Šaldy), jenž nedokázal využít relativně variabilní scénu Jána Zavarského k ničemu jinému než k nemotornému aranžování banálních scén: milostná sbližování často připomínala spíše slepce na orgiích než vášnivou lásku. Není divu, že publikum, které jinak sólisty odměnilo bouřlivými potlesky, režiséra Otavu při příchodu na jeviště na závěrečné děkovačce hlasitě vybučelo a doprovodilo výkřiky „fuj!".
Vrátíme-li se k Lékárníkovi, projevili Brněnští zdravou odvahu, smysl pro humor a nadhled, kterého se v české opeře zoufale nedostává. Nezbývá než zvolat bravo! Titulek tohoto referátu není samoúčelný - z mužů zoufalá Grilleta právě jim vyhlašuje a uchystává zmíněnou sexuální genocidu. Což je další plus Lékárníka: dokáže být lechtivý a jemně erotický, aniž je - jak je v kraji zvykem - trapný, ulepený nebo ustrašeně infantilní.
