Vystoupení věhlasného jevištní mága Roberta Wilsona na Nové scéně bylo i společenskou událostí: kromě herců Národního divadla a osobností divadelního světa nechyběl mezi zájemci dokonce ani František Ringo Čech.
Trochu to připomínalo popový koncert: tolik lidí v předsálích a množství foyerů Nové scény jsem ještě neviděl. Akce začíná s půlhodinovým zpožděním. A pak konečně vchází na jeviště hvězda večera, elegantní muž v tmavém obleku. Robert Wilson, světoznámý divadelní režisér a výtvarník, právě režíruje v pražském Národním divadle. V létě byla uvedena opera Káťa Kabanová, za pár dní má v činohře premiéru Věc Makropulos. V mezičase se ve výjimečném vystoupení, které nazval Lecture/ Performance/ Demonstration podělil o své tvůrčí postupy, vzpomínky a názory na umění.
Wilson pochází z městečka Waco v Texasu a jak sám řekl, "nikdy jsem tam nebyl v divadle ani v muzeu, prostě proto, že tam, žádné nebylo". Studoval obchod a posléze architekturu. A do divadla začal chodit až po dvacítce. "Byl jsem na Broadwayi a nelíbilo se mi to. A dodneška se mi to nelíbí. Pak jsem šel na operu a ani to se mi nelíbilo. A dodneška se mi to většinou nelíbí," popisoval svou cestu k vlastní tvorbě.
O další bonmoty nebyla nouze. "Chodit jsem se naučil chozením. Kdybych studoval divadlo, nikdy bych nedělal to, co dělám. Nestudujte scénografii, to je pouhé dekoratérství. Studujte architekturu, studujte prostor," radil přítomným aktivním i budoucím divadelníkům.
Wilson, tvůrce výtvarně opulentních inscenací, vyprávěl i o svých začátcích, práci s divadlem jako terapií, s mentálně a fyzicky postiženými dětmi. Ale i o sedmidenních a 24hodinových představeních, v nichž chtěl umění přiblížit reálnému světu, nebo o dvanáctihodinové performanci o Stalinovi. Vzpomněl i na spolupráci se skladatelem Philipem Glassem na opeře Einstein na pláži nebo na to, jak místo osmdesáti nahých těhotných žen na jevišti byla v jisté inscenaci nakonec jen jedna.
Bylo zjevné, že Wilson je zkušený rétor, který nic nenechává náhodě. Neváhal svůj projev vyšperkovat občasným zpěvem, křikem nebo grimasami, věděl, kdy odlehčit historkou nebo anekdotou - které byly pečlivě gradované a pointované, podobně jako jeho vlastní, velmi formalistní inscenace.
S jistou nadsázkou se dá říct, že Wilsonovo vystoupení vyvolalo větší zájem pražských diváků než samotné inscenace - každý chtěl vidět tuto hvězdu na vlastní oči a málokdo odcházel zklamán.
