Ostravské divadlo má v Praze právem zvučnou pověst, přesto se pražští diváci za ním málokdy vydávají na druhý konec republiky, i když se např. vlakové spojení stále zlepšuje. Proto musí ostravská divadla občas vyrazit do Prahy. Tradičním druhým domovem pro velmi oblíbené Divadlo Petra Bezruče je Divadlo v Celetné, kam příležitostně zavítá i Komorní scéna Aréna. Naopak největší ostravské divadlo, Národní divadlo moravskoslezské, disponující čtyřmi soubory, vidíme v hlavním městě málokdy. Napravit se to snaží reprezentativní přehlídka Ostrava v Praze, která se konala v roce 2010 jak součást kandidatury na Evropské hlavní město kultury a letos proběhla 20.-23. října znovu , už "jen tak". A bylo na co se dívat.
Divadlo Loutek přijelo s věkovitým, leč stále vynikajícím a průběžně aktualizovaným Ostravakem Ostravskim, kterého na základě kdysi populárních rázovitých blogů spáchali dramaturg Marek Pivovar a režisér Radovan Lipus. Bezruči uvedli s velkým úspěchem svoji rovněž již "klasickou" inscenaci, 1984 podle románu George Orwella v režii Jana Mikuláška, a novější přepis dánského filmu Rodinná slavnost v režii Martina Františáka. Činohra Národního divadla moravskoslezského uvedla dlouho očekávaný Gottland.
Pod adaptací reportážní knihy Mariusze Szczygiela jsou podepsáni opět režisér Jan Mikulášek s dramaturgem Markem Pivovarem. Na Nové scéně ND se Gottland s normalizačním vizuálem (scéna a kostýmy Marek Cpin) vyjímal skvěle. S ohledem na nejednoznačnou povahu inscenace vzbudil ovšem i nejednoznačné ohlasy. Některé momenty (od okrádajících číšníků po vztah Goebbels/Baarová)se zdály být příliš doslovné a didaktické, jiní poukazovali na přílišnou podobnost stylu inscenace se způsobem práce švýcarského režiséra Christopha Marthalera a jeho dvorní scénografky Annie Viebrockové, některým se nezdály herecké výkony, jiným to přišlo příliš sentimentální a někteří postrádali více humorných vsuvek (jako je vskutku elegantní sebevražda manželů Goebbelsových). A dokonce i fascinující sekvence "největší hity Karla Gotta" se některým zdála skvělá a jiným nesnesitelně trapná. Gottland určitě není bez chyb, ale je to pozoruhodný počin, který málokoho nechá chladným.
Národní divadlo moravskoslezské, tentokrát jeho operní soubor, přivezl do Stavovského divadla ještě jednu mimořádně zajímavou záležitost: čerstvou inscenaci opery Paula Hindemitha Cardillac, která nadchne svou překvapivou a komplikovanou hudbou: ta neustála nechává diváky či posluchače v napětí. Na tradiční operní produkce má navíc Cardillac příjemnou délku a lehce senzační námět s vraždícím zlatníkem, který ovšem ústí ve filozofickou úvahu o povaze vztahu umělce a jeho díla, vytváří dohromady nejednoduché, ale poutavé a podmanivé operní dílo, u něhož je škoda, ž se na našich jevištích nehraje častěji. I když je režie Jiřího Nekvasila spíše zdrženlivá, šlo o výjimečný zážitek.
Zbývá zmínit účast Komorní scény Aréna. Malé divadlo se skvěle sehraným hereckým souborem tentokrát přivezlo černou záhrobní komedii o údělu Židů Jubileum. Hru George Taboriho nastudoval v české premiéře režisér André Hübner-Ochodlo. Legrace z nedomrlých nácků i klišovité pojetí homosexuálů sice nevytvářely úplně rafinovanou zábavu, ušmudlané prostředí hřbitova a naivní spastička Terezy Dočkalové, či rozšafná nebožka Aleny Sasínové-Polarczyk spolu s neodolatelně černým humorem George Taboriho však ve výsledku znamenaly lehce pochmurnou, lehce melancholickou a lehce cynickou inscenaci, jako dělanou pro pošmourné nedělní podzimní odpoledne.
