Klub Roxy je sice dočasně uzavřen, ale divadelní sál NoD jede dál a je důsledně věrný avantgardnímu programu. Punkové představení Jana Lepšíka Octobriana, Leninova dcera je ovšem jen pro otrlé.
Naivisticky loutkové divadlo, které je pro lepší viditelnost a především pro pozoruhodný vizuální zážitek umocněný technikou v reálném čase přenášeno na plátno; živá hudba při přestavbách scény, oznámená i na obrazovce strohým nápisem "Hudba" v ruštině v nejlepších tradicích „Přestávky" z dřevních časů televize; loutky z papíru, poskládané z reprodukcí a fotografií.
Svět Jana Lepšíka, který v těchto neortodoxních kulisách přivedl na svět loutkovou performanci inspirovanou komiksem Petra Sadeckého Octobriana, je dost možná bouda na diváky. Za roztomilým naivismem se může skrývat spíše lenost, za extrémním množstvím primitivního humoru, založeného na prdění a souložení, nakonec nejspíš bude skutečně náklonnost k tomuto typu zábavy, nikoli rafinovaná metanarace.
Parodický příběh připomíná na začátku i jiné komiksy. Za podivných okolností se zrodí superhrdinka Octobriana, která je ve skutečnosti Leninovou dcerou (k superschopnostem přijde díky radioaktivní sopce, do níž ji uvrhne Stalin v marné snaze se jí zbavit). Spíše než čemukoli jinému se věnuje sexu, jelikož je velmi náruživá, podobně jako byla její matka, která Lenina vlastně znásilnila (což měla být pomsta Majakovskému, který jí zhrdl). Pak už se neděje nic. Ještě pár scének se Stalinem, závěrečné přiznání jednoho z herců „jsem agentem NKVD, ale už dvacet let vás neudávám" - a je vymalováno.
Nakonec to není ale ani drzost, co by Octobrianu pohánělo kupředu. Divák se začne záhy nudit a z klidu ho nevytrhne nic, pakliže se tedy nenechá znechutit. Jednoduchá podívaná by snad mohla být experimentem nebo otřásajícím výkřikem, takhle ale vyznívá jen jako otravné plácnutí do vody.
Experimentální prostor Roxy/NoD. Jan Lepšík: Octobriana, Leninova dcera. Režie Jan Lepšík, premiéra 16. ledna 2011.
