Jsme tady proto, abyste neviděli blafy! Tentokrát nejen o vyhánění Němců a hledání Grálu ve Švandově divadle, opilství na scéně a pokleslé zábavě.
Svého času vzbudila různorodé reakce inscenace Švandova divadla na Smíchově Peníze od Hitlera, adaptace úspěšného románu Radky Denemarkové. Více než tříhodinový opus režiséra Michala Langa, který se tímto se "Švanďákem", v němž působil osm let, definitivně rozloučil (nyní je uměleckým šéfem Strašnického divadla) se i rok od premiéry těší přízni diváků. Nutno dodat, že oprávněně.
Nejsem velkým příznivcem poetiky Michala Langa, což tak trochu souvisí s tím, že žádnou osobitou poetiku nemá. Je třeba mu nicméně přiznat, že v Penězích projevil smysl pro dramatické vyprávění. Nejde mu o prostou ilustraci románu, naopak se mu z komplikované prózy Denemarkové podařilo vytáhnout maximum. Jen kdyby neměl potřebu si ke všemu skládat vlastní hudbu - ta je opět strašlivá.
Výkon Marie Málkové, jakkoli úctyhodné herečky, v hlavní roli je mnohdy na hranici sebeparodie, pozornost na sebe ovšem strhne Miroslav Hruška jako lékař Denis a především Stanislav Šárský, který přesvědčivě a zábavně ztvárnil vesnického šíbra. Každá jeho scéna je doslova požitkem. Pro ty, kteří nehoří pro experimenty, ale rádi se v divadle nechají strhnout pečlivě vyprávěným originálním příběhem s řadou zvratů, úplně ideální představení.
Nejen bulvár zaujalo, že Oldřich Kaiser dostal pro potíže s alkoholem výpověď z divadla Ungelt. Posledním kouskem Oldřicha Kaisera bylo vystoupení v Písku, kdy kousek Jeffreymu je šoufl, v němž hraje nenapravitelného opilce, skončil po pouhých dvaceti minutách. Kaiser mluvil údajně nesrozumitelně, načež ho diváci vyzývali, aby mluvil zřetelně - a on jim začal vulgárně nadávat. Následně ředitel píseckého svatostánku umění a kultury představení ukončil. Nebyl jsem tam a nemůžu soudit, ale z daného popisu se mi chování diváků i ředitele divadla jeví jako nepřípustné. Vždyť to je přece skutečné SPÍLÁNÍ PUBLIKU!
A nesmí chybět vyhlazení recenzentů. V deníku MF DNES mě zaujala redaktorka Zuzana Drtilová. Obohacuje čtenáře vskutku neúprosnými intelektuálními konstrukcemi a vytříbeným humorem. Pod názvem Taškařice s pár skvělými momenty recenzovala Astrologa v pražském Rokoku, scéně Městských divadel pražských, přičemž hodnocení vyčíslila 60 % a podtrhla výrokem "Živý dojem z Astrologa dokresluje mimo jiné i výborná hudba".
Co na tom, že se jí zamlouvala tato esence dna nejpokleslejší zábavy, že kolovrátkovou hudbu, již by lépe složil tříletý oligofrenik, pokládá za "výbornou". Její recenze vyvrcholí moudrou větou "Režisér Astrologa popisuje jako lidovou grotesku s prvky lyrického cynismu. To je výstižné." Inu, je to opravdu výstižné, asi jako "židovsko-křesťanský muslim s buddhistickými kořeny". Drtilová nás rozdrtí závěrečnou pointou: "a je třeba dodat, že jde o důstojnou zábavu".
Trefnost jejího uvažování vyjde najevo, když o den později zveřejní glosu na téma Merlin: Zrození, inscenaci Dodo Gombára ve Švandově divadle na Smíchově, jemuž přiřkla 20%, přičemž ve slovním hodnocení se operuje opakovaně hlavně s tím, že je představení dlouhé, což věru je. No a?
I kdybychom si mysleli o Astrologovi a Merlinovi cokoli, svědčí o kritických kritériích, když veselici zaměřenou na nejnižší pudy diváka radikálně nadhodnotí proti ambicióznímu uměleckému pokusu se snahou vypovědět něco o světě, uvést v jevištní život (v Praze po více než dvaceti letech!) jedno z nejzásadnějších děl divadelní literatury 20. století. Nota bene, když Astrolog má naprosto zásadní řemeslné nedostatky - i pokleslá zábava se totiž musí umět.
Autorka dříve pracovala v časopise Yellow, kde na sebe v redakčním dotazníku možná pověděla víc, než by jí a hlavně nám bylo milé: na dotaz "co jsem vždycky chtěla, nikdy nedostala?" odpověděla "snubní prsten". Tím je řečeno vše.
