Festival Divadlo Plzeň
Plzeňské ovary(še): Krása je hnus

Nefiltrované plzeňské pivo teče proudem, zahraniční i domácí hosté zmateně bloudí městem a divadlo se hraje i tam, kde ho normálně nevidět. Začal devatenáctý ročník festivalu Divadlo Plzeň.

Psaní festivalového zápisníku je vždycky tanec mezi vejci: co z drbů, které se doslechne, co z historek, které zažije, smí autor zveřejnit? Jak dostát povinnosti stručně popsat, co se na festivalu hraje, a nepodlehnout příliš velkému pokušení psát hlavně o tom, co zajímá nejen jej, ale - přiznejme si to – konečně i všechny čtenáře?

Plzeňský festival začíná pro kritiky a novináře tradičně v pražském Zličíně, odkud vyráží tzv. kritický autobus. Jako každoročně, i letos byla poslední nastupující nejmenovaná, leč sympatická operní kolegyně. Autor toho zápisníku však odjezd stihl také jen s jazykem na vestě. Po úvodních představeních je milou tradicí skromný večírek v Pivovarském muzeu, kde se autor dozvěděl pikanterie zejména z plzeňského evropsky kulturního městského života. Ty si však nechá – aspoň zatím - pro sebe.

Bez obalu s Janem Kubicem

Splní nový ministr vnitra očekávání? Bude policie opravdu pracovat stylem "padni komu padni"? Čtěte v novém vydání INSTINKTU!

Speciál můžete zakoupit v našem on-line obchodě SHOP.TYDEN.CZ

Festival začal zostra: Orestek režiséra Jan Friče z Divadla Na zábradlí totiž dokáže konzervativní publikum svou neskrývanou infantilitou a drzostí notně otrávit. Což se také stalo. Variace na zvetšelé antické motivy v panelákové koupelně je generační výpovědí o nás, co jsme vyrůstali v devadesátých letech. Možná už tenhle fakt je pro leckoho nezkousnutelný. Možná ale rozčilovalo průrazné heslo, že krása je hnus. Festivalu se ale představil zásadní režisér současného českého divadla a navíc mělo publikum dostatečně diskutabilní start, to je vždycky dobré.

Naopak Strýček Váňa z Vachtangovova moskevského divadla v režii Rimase Tuminase vzbudil nefalšované nadšení bezmála všech, až se jiní, méně postižení, divili. Silácké ruské herectví, které je pro každého divadelně citlivého člověka pobuřující a otravné, bohužel drtilo i subtilně komickou stavbu Čechovova dramatu. Režisér Tuminas sice přišel s pozoruhodným minimalistickým konceptem, byl však nedůsledný a ruský patos nakonec převládl. Atmosféře představení nepřidala ani sovětská klaka, která odměňovala libovolné výstupy masivními potlesky a smíchovými reakcemi.  Ale jak už padlo, většina festivalového publika byla pro.