Festival v Plzni pokračuje čtvrtým dnem. Největší, až frenetický ohlas vzbudil mezi většinou návštěvníků festivalu Led, který se hrál dvakrát – v pátek a sobotu. Adaptaci románu i u nás dobře známého ruského apokalyptika Vladimira Sorokina uvedlo Maďarské národní divadlo Budapešť v režii ceněného filmového tvůrce Kornéla Mundruczóa – původně šlo ovšem o inscenaci proslulé experimentální skupiny Krétakör, která byla národním divadlem převzata poté, co se jeho ředitelem stal skandální režisér a provokatér Róbert Alföldi.
Inscenace kvůli otevřeným sexuálním scénám, časté nahotě a násilí, jakož i nemalému užití vulgarismů zvedla vlnu protestů, které vyústily ve výzvy extremistických politických stran, zastoupených v maďarském parlamentu, k odstoupení Alföldiho. Jeho dramaturgie je na národní divadlo (znamená to i v Maďarsku totéž, co u nás, resp. donedávna znamenalo) vskutku razantní.
Led je poněkud spekulativní dystopie líčící vzestup jedné sekty. Inscenace začíná tarantinovským sledem absurdních, násilných a sexuálních scén. Pro českého diváka může být nezvyklé, s jakým nasazením do toho ochotní herci šli – nejenom se svléknout, ale hlavně věrohodně zahrát sex totiž není až taková legrace. Filmový, velmi realistický přístup jak herecký, tak režijní a scénografický bohužel až na výjimky neposloužil k ostrému černohumornému vidění, ale rozlézal se – tak trochu maďarsky – do melancholické deprese. Tu v mém osobním vidění posílily i některé volné asociace k filmu Bély Tarra Podzimní almanach.
Každopádně Led potvrzuje pozoruhodný postřeh teatrologa Pavla Trenského, že u moderních moralistů, kterým je nejen Sorokin, ale třeba i Houellebecq, slouží zobrazování sexu jako doklad "marasmu, v němž se svět nachází" (na čemž je pak pikantní, pokud jsou takoví autoři obviňováni z pornografie, když sex nepoužívají k způsobení rozkoše, ale k vyvolání – k divákově/čtenářově smůle - depky). Ale několik momentů v první půli bylo skvostných, vrcholem pak byla scéna, kdy si dvě paralelně souložící dvojice vyměňují nejen partnery, ale také dojmy z právě proběhnuvšího koncertu atd.
Vizuálně efektní sekvence s nahotou a sexem často kořenily proudy vulgarismů, což pro festivalového diváka oplývalo zvláštním kouzlem díky simultánnímu překladu do sluchátek tradičním, monotónním tlumočnickým hlasem. Druhá půle představuje sorokinovský monolog na vcelku nehybné scéně, navíc notně zdlouhavý a poněkud banální – předchozí dění sice vysvětluje, ale přesně tím typem pointy, kterou jsme rozhodně slyšet nechtěli. Mimo vší diskusi jsou neuvěřitelné nasazení a schopnosti herců, jakož i odvaha národního divadla takový titul uvést. (Bude to inspirovat v Čechách? Těžko.)
O něco méně nápadným, avšak zcela vynikajícím festivalovým zážitkem bylo uvedení Historického monologu pražského Národního divadla. Hru zapomenuté české autorky Milady Součkové režíroval – přes padesát let po napsání – J. A. Pitínský. Do role Emila Háchy, který vede monolog k Masarykově bustě, pak obsadil Evu Salzmannovou. Vrstevnatý Součkové text se zabývá nejen odlišným pohledem na Háchu, ale obsahuje řadu provokativních narážek právě na Masaryka, nemluvě o spodním proudu hry, v němž Hácha znázorňuje vlastně Součkovou a TGM jejího zesnulého manžela Zdeňka Rykra. Tenhle moment akcentoval ve své inscenaci i Pitínský, když bustu Masaryka nechal obživnout a obsadil do role skutečného manžela Salzmannové, dramatika Karla Steigerwalda.
Velkolepý herecký výkon Evy Salzmannové, který Monolog řadí k podobně exaltovanému představení Hollyroth s Robertem Rothem. Festivalové představení umocnila skutečnost, že v klubu komorního divadla, kde se hrálo, bylo příšerné vedro – diváci se zpotili během prvních tří minut a prakticky se tam nedalo dýchat. Zvláštní tísnivou atmosféru inscenace pak ještě podtrhlo, že to ve zmíněném klubu vypadalo jako v hrobce - i za využití scénografie, stojící na odporném koberci hnědé barvy lejna a zastaralých obřadních popelnících.
