Heslem dne budiž citát jednoho kritického kolegy: "Ze dvou lidí se stejným názorem je jeden zbytečný." Divadlo je vrtkavá kuběna a na festivalu to platí zvlášť. Skvělá inscenace může mít strašné představení; když je tomu tak zrovna na festivalu, nepravidelní diváci si odnesou zkreslený obrázek. Tak se na letošní Plzni stalo s Romeem a Julií režisérky Anny Petrželkové a ostravského Divadla Petra Bezruče.
Divoce komediální pojetí staví veronské milence v souladu s jejich původním věkem, tedy čtrnácti lety, do pozice rozjívených puberťáků, kteří nedělají vlastně nic jiného, než že neustále vyhrožují sebevraždou (až se jim konečně povede). Festivalové představení mělo zpomalené tempo a ne všichni herci jinak špičkového ansámblu byli úplně ve formě: v důsledku toho většina vtipů vyzněla do ztracena, hudební rytmizace se táhla a divácká reakce byla nulová (což zase vede k účinkující na jevišti k dalšímu zoufalství). Na druhou stranu, na festivalu to není nic divného a v Plzni kdysi zcela prohučel skvělý Hamlet brněnské Husy na provázku, kde v režii Jana Mikuláška hrál Jiří Vyorálek.
Přesto to k něčemu bylo: v druhé, přeci jen o něco koncentrovanější půli se v Romeovi a Julii objevila zvláštní křehkost, která sice vposledku režisérku usvědčuje z podlehnutí svodům Shakespearova textu, ale zato vytváří k černohumornému nadhledu dojemný pandán; stejně jako úvodní scény se spořícími si starci a trapným bálem u Monteků se mocně vydařil závěr s hororovým smrtím tancem v hrobce a závěrečným sporem zničených rodičů.
To Hollyroth, slavné dílo Slovenského národního divadla, kde v režii Rastislava Balleka hraje populární herec Robo Roth pozapomenutého slovenského kněze, básníka a národního buditele Jána Hollého, se hrál v sále Peklo. Show se tam přesně hodila. Přesto valná část festivalových diváků, včetně známých kritiků, a dokonce i některých fotografů, strávila představení spánkem. Jejich chyba, šlo o mimořádný zážitek. Roth je herec neuvěřitelné energie a jevištního charismatu, jeho zcizovací efekty a improvizované vsuvky dávající najevo odstup jak od divadelních principů, tak od tématu jako takového byly někdy úchvatné a jindy otravné, stejně jako nekonečná a skvěle rytmizovaná recitace Hollého poezie: věnované jednak lamentaci nad vlastním osudem a příkořími (včetně zdraví a chudoby), jednak národní myšlence a dějinám Slováků (klíčová poéma Svätopluk). Hollyroth není představení strhující, je vlastně protivné: je jako znepokojující meditace se zvláštní temnou spodní silou. A asi se musí vidět víckrát.
Večer se festivaloví diváci poprvé rozdělili: šli dílem na maďarskou inscenaci Led, která se opakuje i v sobotu a bůhvíproč se jí ve festivalové hantýrce přezdívá "porno", dílem na opravdu definitivně poslední představení Špinarova Racka z kladenského divadla. K dílu, o němž jsem již psal mnohokrát, nechci už vůbec nic dodávat - jen, že vzbudilo zaslouženě pozitivní ohlas, od razantní režie po herecké výkony. Na rozdíl od finských, maďarských i českých kolegů však vnímám jako silnější a samonosnou barvitou první půli, bez doslovujícího realistického závěru. Asi se nad sebou budu muset vážně zamyslet.
Zbytek dne a noci byl věnován debatám nad smrtí liliputánského dvojníka Gordona Ramsaye, pornoherce sežraného jezevcem. Občas se i tančilo. I zítra se bude…
