Od náboženského severského dramatu po českou lidovou taškařici aneb v Plzni je veselo, zejména když dorazí tým Divadla Petra Bezruče.
Festival v Plzni je opravdu mezinárodní. V praxi to znamená, že i tak nezodpovědný člověk jako já se může stát reprezentantem našeho státu, když se ocitne v situaci, kdy lámanou angličtinou vysvětluje finské dramaturgyni (žijící v Německu) a maďarskému teatrologovi pozici festivalu v Plzni na české divadelní mapě ("je konzervativní") nebo význam Našich furiantů v české dramatické literatuře ("Stroupežnický si ustřelil nos"). Naštěstí se záhy debata stočila k vyprávění xenofobních vtipů.
Divadlo v Dlouhé uvedlo Naše furianty v režii Jana Borny (režíroval za výrazné asistence herců Miroslava Hanuše a Jana Vondráčka). Právě Hanuš předvedl ve festivalovém představení Furiantů vynikající, pestrý a bujarý herecký výkon coby radní Bušek, kvůli němuž stálo za to je vidět. I tak ale zůstává otázkou, proč tuto inscenaci, pojatou jako lidová komedie, která český venkov oslavuje a v rozporu se Stroupežnického hrou buduje laskavý, naivistický obraz milé české povahy a útočí na bránice publika jednoduchým, přímočarým humorem, hrát na festivalu s jistou programovou ambicí. Divácký úspěch to ovšem byl.
Rozporněji dopadl Ibsenův Brand/Oheň v režii Štěpána Pácla. Někteří němečtí diváci vnímali představení jako náboženský manifest – a je pravda, že tato vizuálně chudá inscenace, trpící navíc jistou dramaturgickou nevyvážeností, tak působit může. Pácl je ceněn coby výrazný mladý režisér (dvojitý držitel ocenění Talent roku v rámci Cen Alfreda Radoka); jeho režie je zaměřena na práci s textem a hercem, což se v našich kruzích stále ještě vyzdvihuje. Přesto je zásadní rozdíl mezi Štěpánem Páclem a Dušanem Pařízkem (k němuž se hlásí coby svému vzoru) a i uvádění Páclova jména v jedné řadě s generačními souputníky Janem Fričem, Annou Petrželovou nebo o chlup staršími Danielem Špinarem a Janem Mikuláškem, na festivalu rovněž zastoupenými, nelze brát než jako omyl.
Festivalové debaty se kromě mnoha změn na postech šéfů činohry vedou dvojím směrem: jako spiklenci se hledají a následně si úlevně povídají odpůrci Páclovy inscenace, ba i Tuminasova Strýčka Váni. O Furiantech se sice nediskutuje, nicméně o furiantské kousky a spontánní noční kulišárny není ve festivalovém dění nouze. Zvlášť když… no nic.
