Principál Cirku La Putyka: Už riskujeme s rozumem

Čechy naučil chodit na nový cirkus, v němž se divadlo spojuje s akrobacií. Hlavním tématem novinky Risk je hazard a handicap. Co je životním riskem Rostislava Nováka, principála souboru Cirk La Putyka? "Hypotéka," říká lakonicky.

Risk je pátou inscenací vašeho souboru. V čem je výjimečná?

Kromě našich herců v něm účinkují také skvělí akrobaté ze Švédska, Francie a Finska, takže celé zkoušení probíhalo v angličtině. A další výzva? Jeden z herců, Petr Valchář, je hendikepovaný.

Kde jste ho objevil?

Představení je o svobodě pohybu v omezení. Hledal jsem mladého kluka s handikepem, spíš než herce raději nějakého sportovce s pozitivním myšlením a chutí se prát s osudem. Čtyřiadvacetiletý Petr to splňoval beze zbytku. Je sportovec a folklorní tanečník, který po nehodě před rokem a půl ochrnul na spodní část těla, ale rozhodně nic nezabalil. Svou energií strhnul ostatní členy souboru. A pro mě je nádherné sledovat, jak se pořád zlepšuje.

V čem konkrétně?

Ještě v prosinci to pro něj bylo neuvěřitelně fyzicky náročné. Teď už ty své výstupy zvládá bravurně. Součástí představení je i projekce krátkého dokumentárního filmu, který jsme o něm točili během zkoušení. Je tam mimo jiné i scéna točená pod vodou - Petr tam byl sedm hodin bez dýchacích přístrojů, jen mu potápěč dával dýchnout, když si ukázal. Ve Francii měl ten film velký úspěch. V Česku jsou na to rozporuplné reakce. Je velmi výtvarný a stylizovaný. Někdo říká, že to je až kýčovité a že Petra zneužíváme ke svému úspěchu. Nějakému kritikovi vadilo, že nám diváci tleskali vestoje...

Potlesk vestoje máte v Česku skoro po každém představení, a to nejen po Risku. Hráli jste i v cizině. Jací tam byli diváci?

Lidi si stoupli i ve Francii, přitom to je kolébka nového cirkusu, má tam třicetiletou tradici. Měli jsme tam i nadšené kritiky. Ocenili, že z toho představení cítili energii, která prý smaže naši akrobatickou nedokonalost - neskáčeme tolik salt jako ti profíci, ale jdeme do toho naplno. Nikdo z nás není vystudovaný artista. I proto jsem pozval zahraniční akrobaty, kteří jsou na vyšší úrovni, ale snažil jsem se smazat ten rozdíl.

Jak?

Dávám jim protiúkoly herecké a taneční. Ten jeden kluk je schopen na trampolíně odskákat pět trojných salt v řadě, ale já to po něm nechci. Radši mám jednodušší formu, ale s výrazem, nějakým příběhem.

Nežárlí kmenoví členové souboru na zahraniční hvězdy?

Vůbec. Kdyby mezi nimi vzájemně nebyla absolutní důvěra a podpora, stal by se na jevišti průšvih - jsou na sobě závislí. Od zvukařů, osvětlovačů a techniků to musí šlapat. Nemůžeme si dovolit přijít půl hodiny před představením a čekat, že bude připravený kostým jako v mnoha divadlech. Musíme fungovat dohromady. Pro členy našeho souboru jsou ti zahraniční hosté motorem, předávají jim zkušenosti - díky nim mají motivaci se zlepšovat. A přitom se ti cizinci rozhodně nechovají jako nějaké hvězdy. I oni se od nás učí - zase hrát. Je to takový vzájemný workshop.

Risk měl premiéru v lednu, koncem května budou po pauze další čtyři představení na vaší domovské scéně v pražské La Fabrice. Bude teď ta inscenace jiná?

Pořád se vyvíjí, podobně jako i ty čtyři ostatní, které stále hrajeme. Risk jsem o dvacet minut zkrátil. Přestříhal jsem trochu ten film. Vše důležité jsme ale zachovali. Pořád má inscenace dvě části. První půlka je syrová, surová - potkají se v ní lidé, kteří jsou závislí na vyhledávání risku, s těmi, co se ho bojí. Už v této části se objeví Petr.

A?

Pozoruje, co se kolem něj děje, jenže lidi ho odmítají vpustit mezi sebe, odstrkují ho. Ale on chce taky zažít ten adrenalin. A ve druhé půlce se mu to povede. Na vozíku dělá neuvěřitelné věci. Dojdeme k tomu, že při hendikepu může být člověk mnohem svobodnější než kdekterý jedinec bez něj. Navíc spoustu důležitých věcí si uvědomíme až s tím hendikepem. A nemusí být jen fyzický a na první pohled viditelný.

Vy jste také s nějakým bojoval?

Seděl jsem osm let na základce v první lavici, protože jsem nosil brejle. A i taková prkotina vám samozřejmě jako dítěti vadí. Jste kvůli tomu najednou jiný...

V čem riskujete?

Už v tom, že dělám nový cirkus. (usmívá se) Miluju adrenalin, když vidím lidi na té hraně. Třeba, jak visí na laně hlavou dolů nebo druhému na ruce. Baví mě překračovat hranice - už nemám na to skákat na teeter-boardu (houpačka, z níž se akrobati nechají vystřelovat do vzduchu - pozn. red.), a tak si aspoň ty své výstupy pořád nějak ztěžuju. Z toho, jak při jednom tanečním čísle nosím na ramenou kolegu, mi nedávno vyhřezla kýla. Ale už je to zahojené, a tak teď zkouším udržet tanečníky rovnou dva.

Kolik jste si na divadle přivodil zranění?

Zničené menisky. Natržené vazy v kotníku - to jsem při představení "Osum polib prdel kosům" vypadl z trampolíny. Pak jsem při jednom rozcvičování zkoušel provaz a utrhl si nějaký kus svalu pod zadkem. Nebo jsem si popálil plíci, když jsem se kvůli divadlu učil plivat oheň a omylem jsem ho vdechl. A zranění z nedávné doby? Zlomená kost v zápěstí - se sádrou jsem odehrál představení UpendDown, a to jsem u nás nebyl zdaleka jediný.

Jak často hrajete ne úplně fit?

Teď už méně. Už jsme zkušenější, takže se na tu hranu snažíme dostat vědomě a bezpečně. Nejdřív se to naučit a pak teprve začít riskovat, mít to zkrátka pod kontrolou. Máme úžasnou fyzioterapeutku Kateřinu Mikynovou, která je na každém představení, a pana primáře Hradila. Nebýt jich, tak jsme asi spoustu představení neodehráli. Ale ještě k tomu risku. Tím největším v mém životě bylo to, že jsem se uvrtal do hypotéky.

Na jak dlouho?

Na třicet let, už pět let splácím. Říkal jsem si: "Vždycky ty prachy nějak vydělám." Ale ten stín za mnou je velký bubák. Jakmile tři měsíce nezaplatím, jsem v pytli. Nesmím onemocnět, protože pak nevydělávám. A ta vidina budoucnosti - bude mi osmapadesát a v rodině si konečně budeme moct říct: "Zaplatili jsme to, je to naše - malý byteček v pražské čtvrti Strašnice, kam se v pěti lidech už skoro nevejdeme..." To je výhra! (usmívá se)

Takže váš vysněný dům na kraji města se nerýsuje?

Maximálně šapitó nebo maringotka (směje se).