Sobotní den na plzeňském festivalu, nezvykle střízlivý v časech prohibice, přinesl tři očekávané kusy: v sále příznačně nazvaném Peklo se odehrála maďarsko-rumunská adaptace Bergmanových Šepotů a výkřiků, v areálu bvývalého pivovaru Světovar zavzpomínalo Divadlo Husa na provázku na osobnost fotografa Miroslava Tichého a nakonec se ve Velkém divadle hrál slovenský Kukura - bez Juraje Kukury.
Začněme od odpoledne, od představení Šepoty a výkřiky Maďarského divadla z rumunského města Kluž. V režii uznávaného Andreie Şerbana byla adaptace klasického Bergmanova filmu z roku 1972 obohacena o prvky natáčení (a tím úvahy o vztahu fikce a skutečnosti, umění a manipulace atd.) a bohužel též o až zvráceně narcistní oslavy Ingmara Bergmana. Toho, jako i všechny mužské role ve "filmu", ztvárnil Zsolt Bogdán; ve světe sobotního festivalového představení, v němž se jeho herectví omezovalo na sebevzhlížení a lehce úchylné pochechtávání, se jeví jako nepochopitelný fakt, že byl za tento výkon oceněn v Rumunsku hereckou cenou. Na začátku nám Bergman sdělí, že prostě chtěl natočit film, který by se odehrával v červených interiérech a vystupovaly by v něm čtyři ženy v bílém. Tak se i stalo.
V Şerbanově pojetí jsou Šepoty a výkřiky směsí pseudofilozofických blábolů na "velká témata" říznutá šovinistickým trýzněním a výsměšně zploštěným zobrazením ženských postav a jejich kroužením kolem mužského "ideálu".
Režisér Şerban i jeho herec Bogdán se v Bergmanovi, potažmo jeho mužských postavách evidentně vidí, adaptaci pojímají jako pomník nesnesitelně egoistickému umělci (kterým je v jejich výkladu Bergman) a patrně i sami sobě. Byly to dvě hodiny divácké trýzně.
Naopak Tichý Tarzan, portrét "šmíráckého" fotografa Miroslava Tichého z Kyjova, oplýval humorem i poetickým porozuměním pro člověka, jenž si záměrně zvolil život na okraji. Scenáristé Simona Petrů a Petr Jan Kryštof s režisérkou Annou Petrželkovou vytvořili okouzlující koláž, pracující se zkratkovitými výjevy: ústrky ze strany maloměšťáků, solitérství undergroundového umělce, legrační i půvabné dialogy mladých dívenek, které se staly objektem Tichého fotoaparátu, i štěbětání galeristů a znalců v závěrečné fázi, kdy Tichého - k jeho pramalé radosti - objevil svět. Pozornost se logicky upoutá na výtečnou Ivanu Hloužkovou, která hraje Tichého, skvělými hereckými kreacemi jsou i holky Anny Duchaňové a Anežky Kubátové nebo plavčík Roberta Mikluše. Osvěžující zábava s řadou nápadů.
Večer pak patřil Kukurovi. Hru Martina Čičváka čeští diváci dobře znají z Činoherního klubu, kde v tomto bernhardovském pastiši hraje v autorově režii sám Juraj Kukura. O něco dříve vznikla inscenace v bratislavském divadle Aréna, kde je Kukura ředitelem; v této verzi, kterou režíroval Rastislav Ballek, však nehraje - titulní postava je rozdělena mezi čtyři mladé aktéry, oblečené jako kabaretní seladoni. Stejně jako v případě pražské inscenace je autorem scény Hans Hoffer; bratislavská, mající podobu jakési závrať i zvědavost vyvolávající spirály, je však mnohem monstróznější. Jasná nadsázka, která Čičvákovu pojetí v Činoherním klubu chybí, pak posouvá slovenského Kukuru ke skutečnému divadlu - jakkoli Ballekově inscenaci chybí charisma živého Juraje Kukury (Čičvák naopak staví jen na něm), síla zážitku spočívá tentokrát v objevení silných momentů textu a jejich zdivadelnění, k čemuž patří i vynikající výkon Jany Oĺhové v obou ženských rolích a daleko rychlejší tempo, které umožňuje sehrát Kukuru jako jednohubku za hodinku a půl bez přestávky. Jedovaté poznámky na adresu Slovenska i umělcovy stesky dostávají jasný výklad; Kukura patří k největším zážitkům festivalu. Už podruhé, poté co loni program obohatila výjimečná inscenace Hollyroth, nám Plzeň ukazuje, co rozhodně chybí českému divadlu: je to Rastislav Ballek.
