Kuloáry se po skončení včerejšího představení Lulu v Divadle na Vinohradech nesly dvě zásadní věty "nejlepší kus letošního festivalu" a "proč v téhle budově nehrají takové divadlo normálně?"
Státní činohra v Drážďanech festival zahajovala nadmíru povedeným Zlatým kořenáčem, v koprodukci s Činohrou Hannover přivezla na festival i další velmi očekávaný titul - Lulu v režii původem maďarského režiséra Davida Martona.
Lulu je klasické drama Franka Wedekinda o dívce, která se stane objektem sexuálního zájmu mnoha mužů, aby nakonec nejen oni zničili ji, ale především ona je, coby pubertální předobraz femme fatale. Krotkou a vcelku divácky přístupnou inscenaci můžete v Praze vidět v Divadle Komedie.
David Marton se ovšem inspiroval především hudbou, konkrétně operní verzí Lulu od Albana Berga, ale také operetou, kabaretem, muzikálem nebo rockem. Na makabrózní scéně, kde defilují temně modré či fialové stěny a červené koberce, představující hudební režii, se zkouší nejasná hudební komedie, která se prolíná právě s příběhem Lulu. Osvědčený princip divadla na divadle je tak prostorem pro mnoho hříček a narážek na téma umění a umělecké ambice.
V nespočtu žertíků a hudebních čísel se možná tak trochu ztrácí původní příběh - když se vrcholná scéna vraždy opakuje v mnoha aranžmá, protože režisér není spokojen s dramatičností hudby - "tohle ne, zkus radši něco jako Hans Zimmer", dožaduje se u hudebníků řádně hollywoodské velkoleposti.
Nechybí ani inspirace Davidem Lynchem, nejen v barvách či neustálé změně vyprávěcí perspektivy a zpochybňování toho, co bylo, ale i v tajemných ženách (Lulu má celkem tři živé verze), střídajících vizáž i paruky.
V suverénním výtvarném a hudebním podání Marton ironizuje naše vnímání umění i světa jako něčeho, co je ještě třeba brát vážně - přičemž přes všechen nadinterpretační nános stále probleskávají i původní Wedekindovy bonmoty, třeba jako "idealisté a moralisté - rytíři impotence", což vystihuje hravý nadhled, s nímž režisér Marton k tématu přistoupil.
