Divadlo na Vinohradech uvedlo novou premiéru - politickou tragédii Williama Shakespeara Julius Caesar v novém překladu Martina Hilského, v režii uměleckého šéfa divadla Martina Stropnického a pod zkráceným a údernějším názvem Caesar. Ten ovšem nakonec zůstal na celé inscenaci jediným úderným prvkem.
Caesar pojednává o spiknutí, jež vyvrcholilo zavražděním římského vládce Julia Caesara a vzestupem jeho nástupce Octaviana, které bylo provázeno následnou likvidací všech spiklenců. Ti se tak ze svého vítězství dlouho neradovali. Příběh lze vnímat jako výmluvnou ilustraci hesla o revoluci, která požírá své děti.
V první chvíli zarazí naivně pseudohistorizující stylizace scény a kostýmů (Martin Chocholoušek) - pánové nosí tógy a krátké suknice, které však vzbuzují spíše smích nežli úctu, a všude se to hemží kašírovanými antickými sloupy, ovšemže bílými. To samozřejmě není antika, dokonce to ani není naše dnešní představa o antice - to je představa o antice, jak ji formulovali filologové a výtvarníci v devatenáctém století. Když k tomu přidáme dutý patos deklamace a gestiku herců spočívající především v lomení rukama, divákův přístup k vyprávěnému to podstatně ztíží. Zejména neustále nutkání k smíchu, vzbuzující tato hra na vážno, tak zabraňuje jakékoli smysluplné výpovědi. A že by bylo o čem hrát... Ve světlejších okamžicích zejména ve druhé půli se tomu i Caesar přibližuje: boj o moc, který se v příslušných kulisách stává i bojem o přežití, síla davu a vliv jeho manipulátorů jsou samozřejmě inspirativní témata.
Kromě režie, která se vyžívá v ilustrativním aranžmá, je zásadní potíží obsazení. V titulní roli se objevil Pavel Rímský: těžko uvěřit, že by tenhle kolébající se strejc mohl někdy někomu vládnout. Brutus má slabošství a nerozhodnost předepsány, nevýraznost Daniela Bambase se míjí cílem. Ivan Řezáč jako ústřední spiklenec Cassius se v první polovině pohybuje ve stejné šmírácké posunčině jako ostatní, ale v druhé půli se jako zázrakem probudí a přeci jen si vzpomene na to, že býval znamenitým hercem - už bylo skoro pozdě něco zachraňovat. Propady má i výkon Jana Štastného coby Antonia - prostopášné světácké opilství mu těžko uvěřit, jeho "motivační" projev v druhé půli je však suverénní. Jedinými hereckými party, ke kterým nelze mít výhrady, předvedli Jana Stryková jako Brutova manželka a Jiří Dvořák, který s nadhledem hraje schopného a cynického vítěze Octaviana.
Ve druhé půli, jak už jsem zmínil, se z mrákotné nudy přeci jen Caesar posouvá. Jakkoli rozehrané situace však shodí nebo rovnou zesměšní patetický výkřik, sentimentální výstup "ze záhrobí" nebo třeba stěží uvěřitelná scéna tří sebevražd mladých spiklenců - jejich předsmrtné vzdechy upomínají spíše na masturbaci.
Obtížně hratelný Hilského překlad, těžknoucí na jazyku, stejně jako patos samotného Shakespearova textu by potřebovaly razantní dramaturgické škrty a především koncepční režijní výklad. Důležité také je, do jakého kontextu tato inscenace vstupuje - divadlo na Vinohradech se snaží balancovat mezi svým konzervativním publikem, které uplácí především lehčími konverzačními komediemi, a divadlem s uměleckou ambicí. Tam bohužel patří i řada nešťastných položek včetně Caesara - nepodarky k umění patří, podstatné je směřování. Právě koncepce však Vinohradům chybí. Ono totiž dělat umění, když nevíme ani jak, ani co chceme říct, není jen tak.
Divadlo na Vinohradech - William Shakepseare: Caesar. Režie Martin Stropnický. Premiéra 15. března 2011.
