Daniel Přibyl byl dramaturgem Nové scény Národního divadla. Od 1. ledna nastupuje jako umělecký šéf Městského divadla v Kladně. To si v krátké, leč intenzivní éře Tomáše Svobody zažilo nebývalý vzestup jak autorského (znamenité Svobodovy Srnky), tak interpretačního divadla (Špinarův Racek). Co chystá nový umělecký šéf?
Podle čeho jste se rozhodl přijmout nabídku vést divadlo v Kladně?
Rozhodnutí to nebylo náhlé, námluvy s kladenským divadlem trvaly několik měsíců. Zpřesňoval jsem postupně svou uměleckou vizi - a nacházel pro ni porozumění. Vliv na moje rozhodnutí měla i kariérní úvaha - vyzkoušel jsem si dramaturgii nezávislého divadla, pracoval jsem pro velké regionální divadlo v Hradci Králové, komerční televizi, film, v posledních letech pro velkou státní kulturní instituci. Takže vedoucí pozice, ve které bych mohl nabyté zkušenosti zúročit, byla logickou volbou.
Jaké máte s kladenským divadlem plány?
Rozvrhl jsem si práci v Kladně zatím na tři až čtyři sezony. Snad se to s ohledem na fluktuaci tamějších uměleckých šéfů nejeví jako nemístný optimismus... Svízel je v tom, že mnoho mých plánů je úzce navázáno na dlouho odkládanou rekonstrukci divadelní budovy. Stručně a jasně: dramaturgie se vydá směrem k žánrovému repertoáru, koncipovanému v jasně čitelných dramaturgických řadách. Tomu bude odpovídat i výběr režisérů. Těším se, že nové úkoly budou provokovat i herecký soubor, který je také třeba rychle posílit.
Jak hodnotíte současný stav souboru a repertoáru, je na co navazovat? - a co byste naopak měnil?
V předchozím období, kdy divadlo umělecky vedli Tomáš Svoboda a Petr Kolečko, se podařilo zaujmout i mladší publikum. Udržet si mladé diváky je závazek, který s radostí přebírám. Mám-li ale říct, zda a na co bych chtěl v Kladně navázat, pak - asi překvapivě - uvedu krátkou etapu ze samého počátku moderních dějin kladenského divadla: žánrově čisté a dramaturgicky objevné inscenace Hany Burešové z počátku 90. let. I když to bude znamenat odklon od sympaticky umanutého, autorského repertoáru předchozího uměleckého vedení.
U nás nebývá zvykem, aby byl uměleckým šéfem dramaturg, obvykle to bývá režisér nebo herec. V čem je to výhoda a v čem nevýhoda?
U nás to zvykem skutečně nebývá, ovšem v sousedním Německu už to tak nezvyklé není a i u nás existují úspěšné precedenty - Jaroslav Vostrý, Petr Oslzlý a další. Přirozeně, že režiséři výrazně profilují divadlo zejména svými inscenacemi. Dramaturgie proti tomu přináší stabilitu dlouhodobým uměleckým plánováním a také jistou ozdravnou kritickou a hodnotící funkcí uvnitř divadla.
Nastupujete v půlce sezony - jak moc jste se podílel na plánu na tu současnou?
Zapojoval jsem se už do plánování této sezony. Ta přinese pět premiér jak bylo původně plánováno, ovšem některé tituly a také někteří inscenátoři se změnili. Osobně se velice těším na Maupassantova Miláčka, kterého ve své vlastní dramatizaci připravuje na jaro Daniel Špinar.
