Divadelní zápisník
Tahle země není pro mladý
29.03.2011 08:30 Zápisník
Svatá země, Slyšet hlasy, Play Frayn. V Praze se vyrojilo několik čerstvých divadelních spolků, poskládaných vesměs z nedávných absolventů DAMU. Je vždycky potěšující, když mladý herec dá před jistotou angažmá někde na oblasti nebo v zatuchlém kamenném divadle přednost volné noze či se přímo podílí na založení vlastního spolku. Pro režiséry a dramaturgy je pak taková iniciativa tou nejlepší metodou, jak formulovat svůj umělecký program.
Řeč je o Divadle NaHraně, soustředěném kolem překladatele a režiséra Šimona Dominika, a spolku Zakázané uvolnění. Oba hrají v Divadle Kampa a nedávno uvedly své nové premiéry. Jako bonus k nim pak ještě přiřadíme starší inscenaci Svatá země, která se stále hraje ve Studiu Saint Germain Rock café v režii Lucie Málkové. Za tou sice stojí spíše volné spojení několika tvůrců než stabilní divadelní společnost, ale i tak se o nich patří zmínit v této souvislosti.
Předně je třeba říci, že je možná poněkud překvapivé, nakolik se mladí lidé drží konzervativních divadelních postojů. Jejich tvorba je postavena na starobylé koncepci prostor-herec-text a není náhodou, že jak uskupení NaHraně, tak Zakázané uvolnění tak vzhlížejí k anglickojazyčné dramatické produkci. Osobně se domnívám, že jakkoli může být konveční psychologické herecké divadlo zdrojem solidních zážitků, patří daleko spíše k zavedeným měšťanským scénám než k živé vodě experimentu - nehledě na to, že se v takovém prostředí snad mohou profilovat herci, daleko hůře pak ale režiséři. Na marné touhy spojené s zvetšelým světem české dramaturgie, v němž nelze nic čekat ani od mladé generace, poukázal nedávno studentský časopis Hybris a po něm i čtrnáctideník A2.
Co mi konkrétně chybí? Postoj ke světu, chuť se k něčemu vyjádřit, chuť mluvit sám za sebe, něco nového zkoušet - umělecký program. Když už si založím vlastní trupu a podniknu strastiplnou pouť k uvedení profesionální inscenace ve vypůjčeném prostoru a ve vlastní produkci, měl bych k tomu mít zatraceně silnou motivaci. Teze, že generace dnešních mladých je podstatně konzervativnější než generace jejich rodičů, která se opakuje zejména na Západě v oblasti životního stylu a milostných vztahů, jako by se tady potvrzovala v oblasti umění.
K věci: spolek NaHraně uvádí na Kampě hru současného britského dramatika Joea Penhalla Slyšel hlasy - v režii jejich pedagožky z DAMU Jaroslavy Šiktancové. Penhall je českým divákům dobře známý a ve Slyšet hlasy ještě trochu krotí své obvyklé sklony k pustému moralizování a černobílému vidění světa (jako třeba v Krajině se zbraní nebo ve hře Bavič) a je občas i vtipný. Šiktancová nepřidává ke hře žádný výklad a plně se spoléhá na text a své herce: ti jsou vcelku slušní, Týna Průchová a Martin Severýn se pohybují v současném příběhu o milostném (a psychiatrickém) tápání vcelku suverénně. Nejzajímavější je pak Tomáš Pavelka, který si ovšem jen odskočil ze sousedního Švandova divadla a za příslušníka začínají generace ho označit nelze.
Zakázané uvolnění hraje tamtéž hru Michaela Frayna Číňani pod názvem Play Frayn. Vztah k předloze je ovšem poměrně pietní, proto je na pováženou označovat kus za "autorský projekt". V Číňanech se odehrává nepodařený večírek u jednoho manželského páru snad v mladším středním věku, vtip je v tom, že všechny role hrají jen dva herci, kteří se přiznaně převlékají a posouvají z role do role. Je to zručně napsaná komedie, která si - kromě blazeovaných manželských párů - dělá legraci právě z divadla. V režii Adama Ruta nevyužívají Marie Štípková a Pavel Kryl všechny možnosti, zejména pokud jde o situační humor. Štípková ovšem nedostatkem komediálního talentu rozhodně netrpí; vynikajícím komediálním číslem je hned na začátku její překotné vyprávění řady obskurních historek - až do konce představení jsem se nemohl zbavit dojmu, že kdyby u toho zůstalo, mohlo to být opravdu skvělé představení.
Svatá země, hra Mohameda Kacimiho, která se v režii Lucie Málkové hraje ve zmíněném Rock café, je trochu jiný případ - ale přitom v mnohém podobný. Svatá země je současný text uvedený v české premiéře, ovšem nikoli anglická konverzačka, ale francouzské drama alžírského autora o dnešním Blízkém východě. Avšak, i tato Kacimiho hra je instantní, dobře stravitelná a bez problému hratelná v kterémkoli běžném divadle, stejně jako Frayn a Penhall. Padne-li na začátku pochybovačná otázka, "co my (myšleno my tady, v Praze) můžeme vědět o sporech v Palestině?", mnoho se toho z Kacimiho hry stejně nedozvíme. Inspirativní rámec dění dodává kabaretní háv, stejně jako vícegenerační obsazení - mladé herce Týnu Průchovou a Igora Orozoviče doplňují Ondřej Pavelka a Eva Salzmannová.
Na rozdíl od předchozích dvou produkcí není Svatá země prosta několika silných momentů, které vyplývají právě z kombinace humoru a kabaretní nadsázky a přece jen ostrého dění, kde jde leckdy o život. Scéna zastřelení syna, stejně jako scéna nuceného svléknutí mladé dívky patří k zážitkům, které se divákům nemusejí vypařit hned po odchodu z podzemního sálu Národní třídy. I tak ale platí, že Kacimiho pohled je povrchní, kombinující známé motivy z novin a spíš předpokládaná než skutečná dilemata, a přístup režisérky Málkové je sice invenčnější než Rutův a Šiktancové, ale stále poměrně nevýbojný.
Po třech večerech se současným mladým divadlem si nelze nepovzdechnout. Ti lidé jsou zruční, talentovaní, energičtí... ale co nám (a sobě) chtějí sdělit?
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.