Divadelní zápisník
Teroristi v metru a gangsteři v opeře

Jsme tady proto, abyste neviděli blafy! Dnes zmíníme dvě podivnosti. Jistě nepřekvapí, že obě mají sídlo v Brně, konkrétně pod hlavičkou Národního divadla Brno. Spojení tří velkých oper o lásce a jejich posunutí do současnosti pod názvem con amore a adaptace francouzského tanečního filmu spojená s příběhem o stavbě pražského metra - Stanice: Tančírna.

Ve chvalně proslulé Redutě se uvádí autorský více méně nonverbální opus Stanice: Tančírna. Název ne náhodou evokuje: a) hromadnou dopravu, b) slavný film Ettore Scoly. Ten byl původně divadlem v Paříži a u nás se to občas hraje, tak třeba teď v pražském soukromém Divadle Radka Brzobohatého. K tamní Tančírně složil hudbu Ondřej Brzobohatý, což by nebylo nijak divné, kdyby nesložil (úplně novou) hudbu také ke Stanici: Tančírně, kterou v Brně režíroval Dodo Gombár. Oba se potkali při práci na Horáčkově Kudykamu.

Gombár napsal scénář spolu s dramaturgyní Reduty Dorou Viceníkovou a pohráli si s konceptem tanečního divadla, v němž se nemluví, v němž se mapují proměny času, abychom to řekli nějak vznešeně. To ovšem v prostředí pražského metra. Takže především nesčetné variace na dopravní zácpu, ukončete nástup, dveře se zavírají... ale taky náhodná setkání, neskutečné schůzky, snad i náznaky milostných dobrodružství - samozřejmě terorismu, který k metru patří jistěji než odpadkové koše, byť možná ne u nás. A zapomenout nesmíme na žebráky a potulné muzikanty, zejména rozkošný a opakovaný motiv hudebního rozkladu české hymny. Uprostřed inscenace je činoherní vložka: která připomíná kouzelnou epizodu z dějin pražské hromadné dopravy: první návrh na budování metra totiž skutečně vznikl v roce 1898. Kde už jsme všichni mohli být.... 

V Mahenově činohře, jejíž budova měla kdysi vlastní elektrárnu (brněnští se rádi chlubívají tím, že šlo o první elektrifikovanou budovu divadla u nás - bylo to původně pochopitelně divadlo německé...) se pak hraje con amore, inscenace šéfa činohry Zdenka Plachého. Ten je mnohými poněkud neprávem odsuzován, neboť jeho poetika je pohříchu originální a někdy i obtížně proniknutelná. 

V con amore spojil tři slavné operní příběhy o lásce - Tristana a Isoldu, Evžena Oněgina a Toscu - dohromady a posunul je do současnosti. Ještě patrnější je jeho inspirace filmem Amorres perros, v jeho třech mimoběžných a náhodně se setkávajících příbězích s vesměs tragickými následky. Con amore zaujme velkolepou výpravou, zejména scénou Daniela Dvořáka a videoprojekcemi Tomáš Hrůzy. Propojení mezi vznešeným světem opery a levnými televzními gangsetarkami je samozřejmě problematické, zvláště když chvályhodně nehraje na jednoduchou a logicky se nabízející parodickou linii. Obtížně se s úkoly vyrovnávají herci - lahůdkou je ovšem výkon Jana Grygara coby zlovolného náčelníka Scarpii, který se pohybuje už za to hranou, kdy má z páchání zla ani ne prospěch, jako především rozkoš. 

Obojí je to podivné, jak zmíněno v úvodu. Ale za vidění to stojí, jeden se nenudí a je neustále překvapován. 

A na závěr, ve Vyhlazení recenzentů se opět vracíme k Úlu na Nové scéně: Richard Erml jej recenzoval v Reflexu.  Celostránková recenze je pozoruhodná už tím, že vlastně vůbec nejde o recenzi. Nejprve sdělí autor zkoprnělým čtenářům, že Kolečko je jako houba. Dále oznámí, že Kolečkovy hry nelze převyprávět ani analyzovat. Posléze chvíli - na základě informací z programu - mudruje nad tím, kdo se vlastně na inscenaci jak podílel. Pak převypráví děj. Nakonec mu zbude jen malý odstaveček, ale v něm se místo hodnocení věnuje výrokům typu „rizikovým faktorem je jistá zahleděnost do vlastní poetiky".