Annou Kareninou v Brně se Daniel Špinar vrací do první ligy. Režisér, oceněný cenou Alfréda Radoka za inscenaci roku 2009, kterou byl Büchnerův Vojcek na pražských Vinohradech, je řazen mezi špičku současných českých divadelníků. Právem: znamenitý byl jeho Racek v kladenském divadle nebo nebo stále hraná Marie Stuartovna rovněž na Vinohradech. Některé jeho poslední výsledky byly ale spíše matné - od nevydařené komedie Být či nebýt v Národním divadle přes vtipnou, leč ne více než provozní inscenaci Zkrocení zlé ženy na loňských Letních shakespearovských slavnostech po vysušeného a sterilního Valmonta v brněnské Redutě. Anna Karenina, klasický Tolstého román, není titul, který by do divadla úplně lákal - i když se děje v Redutě a v režii Daniela Špinara, byla na místě jistá ostražitost. Však také první ohlasy recenzentů nevěštily nic dobrého.
V paměti mohou navíc být četné duchamorné divadelní, televizní i filmové adaptace, které byly synonymem pro - někdy ani ne ušlechtilou - nudu. Sám si vždy s bolestí v hlavě vybavuji inscenaci Slovenského národního divadla v režii Romana Poláka, která dokonce okupovala festivalové jeviště v Plzni před dvěma lety. Ovšem o to větší je překvapení, které nová inscenace v Redutě přináší- jde o jednu z nejsilnějších položek této sezony. Umělecký šéf Reduty Petr Štědroň pro ni vybral a přeložil dramatizaci současného německého divadelníka Armina Petrase, která pracuje s mnohasetstránkovým románem nepietním způsobem.
Špinar jej ruku v ruce s dvojicí svých dvorních výtvarníků, Henrichem a Lindou Borárosovými, pojímá jako moderní deziluzi. Na scéně vyčpělého zmaru, jíž vévodí obří lustr, který tak jako všichni aktéři zažil už lepší časy, se odehrává všední a přitom pro tak fatální drama životního zklamání, přetaženého manželství, marné naděje spojené s velkou láskou. V pozadí se na bílou stěnu píší vzkazy a symboly: bokem postává živý DJ (Ondřej Merta), který kromě zvukového, hlukového a hudebního doprovodu je také svědkem, němým voyeurem veškerého dění.
Kromě umolousaného Stefana jako občasného svůdníka baletek (Petr Bláha) a jeho nešťastné ženy (Gabriela Mikulková) se tu promenuje se vší krutostí a rozjíveností nevybouřené mládí: ambiciózní Kitty (v přesném podání Julie Goetzové), která se přece nenechá převálcovat nějakou "o deset let starší krávou". Ale nechá - a možná i něčím daleko horším. Vývoj iritujícího, ale přece v čemsi sympatického spratka ve zlomenou mladou ženou, které je nakonec určeno prožít stejně nešťastný život jako všem ostatním, je mimořádně silným prvkem inscenace.
Pak je tu samozřejmě úchvatná Anna, krasavice s nákupními taškami z luxusních obchodních domů, zvyklá na zájem, obdiv a pozornost - i na svého trochu nudného, ale dobře postaveného manžela (Tereza Vilišová). Žila vyrovnaný, možná trochu prázdný, ale pohodlný a snad i spokojený život, než zjistila, že může chtít i něco jiného. A chtěla to. A dostala to. A pak za to i zaplatila. Vronský, světák každým coulem, je dalším v řadě famózních jevištních kreací Jiřího Vyorálka, který dokáže zahrát snad úplně všechno od sentimentálního dědka (Korespondence V+W) přes trapného zoufalce a sexuálního loudila (Elementární částice) a romantického dlužníka s uměleckými ambicemi (Hvězda stříbrného plátna) po Hamleta; a přitom všem vždycky umí dokonale ovládnout jeviště. Právě Vyorálkovo herectví a schopnost mistrně si pohrávat s nejrůznějšími detaily je dalším důvodem, proč si Annu Kareninu určitě nenechat ujít.
Drásavá inscenace má také řadu vtipných a odlehčených momentů, k nimž patří bezchybná choreografie plesu, na němž se Anna s Vronským seznámí, či zkratkovité líčení jejich štěstí, pojaté jako ironické promítání fotek z dovolené. Škoda jen zbytečně doslovné druhé poloviny, která jen dohrává to, co bylo předem jasné: navíc nepříjemně připomíná princip, který už Špinar jednou použil, a sice ve zmíněném Rackovi. I tak zůstává Anna Karenina jednou z hlavních událostí skončené divadelní sezony.
