Poslední premiérou sezony v ostravské Komorní scéně Aréna, která se aktuálně pyšní titulem Divadlo roku, byla Lidská tragikomedie Ladislava Klímy. Loňské inscenování stejné hry v pražském Divadle v Dlouhé ovšem v Aréně nepokořili.
Od úřadujícího mistra české divadelní ligy se očekávalo, že se bude chtít s kritiky opěvovanou Lidskou tragikomedii z Divadle v Dlouhé nějak popasovat. Žádné inscenační novum se ale na jevišti Komorní scény Aréna nekonalo. Je sice dobře, že se v Ostravě nepokusili půvabnou hru excentrického pábitele a filozofa Ladislav Klímy (1878-1928) textově aktualizovat nebo dokonce celé drama transformovat do současných reálii, spoléhat se ovšem jen na herecké výkony, to bylo nakonec málo. Pravda, nedá se říci, že by ansámbl nepotvrdil postavení divadelního šampiona, profesionální a bezchybné herectví ale musí jít ruku v ruce s režisérskou invencí.
Astrální tragikomedie
Dějová linka Lidské tragikomedie je zdánlivě banální, pětice studentů se schází v začouzené putyce a slaví maturitu, Ladislav Klíma ovšem muže na prahu dospělosti vykresluje jako samorostlé archetypy toužící dobýt svět. Básník Pulec literární tvorbou, hédonista Shoř přes ženské klíny, syn místního zbohatlíka Obnos činem napoleonského rázu, vědecky založený Kantorka syntézou shrnující veškeré vědění a filozof Odjinud vlastním sebepoznáváním, zduchovněním života a posléze třeba nirvánou.
Komika dramatu je vystavěna na setkání oné pětice po třiceti letech. Všechno je náhle jinak, a to v duchu Klímovy sentence: "Člověk se lekne, spatří-li po letech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje." Bláhovost svých maturitních ideálů si samozřejmě nejsou ochotni přiznat, nebo jen v omezené míře, což se opakuje i po pětapadesáti letech.
Filozof Klíma přitom směšné pozemské pinožení oživuje v druhém a třetím dějství i světem astrálním, kam vysílá Odjinuda a na jevišti zní zásadní úvahy typu: "Takzvané lidstvo sestává se ze dvou druhů bytostí: svítících a nesvítících. Ti první jsou Volností - Vznešeností - Božskostí - nehynoucí Září, ti druzí otrockostí - nízkostí - zvířeckostí a slepotou." Jenže i nadpozemská sféře nakonec Klíma najde jen další tragikomedii.
Jen ženy ví, co tropí pivo
Lidská tragikomedie je klenotem české literatury, kterému se klaněl například Bohumil Hrabal, jenž podobně jako Klíma odhaloval tajemství bytí nemilosrdnou konfrontací temných a světlých stránek duše. Stejně jako Klíma a Hrabal už to v Čechách uměl jen Jaroslav Hašek, jenže ze všech tří autorů si mnozí dnešní čtenáři vyzobávají pouze určité povrchnosti, aniž by přijali celou tragikomedii života, jak ji literární velikáni geniálně popsali. A to je zřejmě i největší problém ostravské inscenace v režii Ivana Krejčího, jenž se literární předloze zřejmě dostatečně nepoddal. Do tragikomedie patří třeskutý černý humor, což literární předloha splňuje, diváci v Ostravě se ale smějí velice málo. Dojetí a mrazení v zádech se sice nedá v hledišti zvukově změřit, Klíma ho ale určitě nabízí více, než z textu přenášejí na jeviště umělci z Arény.
Představení v Divadle v Dlouhé má pod palcem režisérka Hana Burešová. Možná ona je klíčem, proč pražský divák pláče smíchem a občas i z rozechvění, když mu dochází, jak marnou stopou je jeho vlastní život. Burešová se navíc bytostně soustředí na milostný vztah tuzemských mužů k pivu, kterému se Klína posmíval větou: "Neztrácejme ani vteřinu, ten čas je ztracen, který člověk nestráví v hospodě." Sám spisovatel se přitom stal obětí alkoholu, tohoto nenápadného zabijáka mužské populace v českých zemích. A režisérka prostě cítí víc než režisér, jak strašlivě mění chlapy pivo již po pár půllitrech. Pánové však mají potřebu svoji oddanost "chrámu piva" zlehčovat a také režisér Ivan Krejčí pivní scény v ostravské Lidské tragikomedii poněkud odbyl, byť třeba nevědomky. Zůstal u karikaturního herectví a divák v Aréně proto neměl potřebu zpytovat případnou vlastní alkoholickou závislost.
Bez křídel andělů
Ač se Šimon Krupa z Arény v roli opilého studenta Pulce snažil ze všech sil, pořád byl jen hercem. Zato pražský Pulec (Jan Vondráček) se na jevišti proměnil v originálního štamgasta, v uvěřitelný prototyp pivního mudrce. Uvěřitelnost, to je pilíř každého divadelního představení, v Ostravě se ale poněkud zbortil. Ústřední postavu Pulce by asi věrohodněji ztvárnil Štěpán Kozub, jenž hrál astrálního Odjinuda, jemuž dával zbytečně komický rozměr. Odjinud si zasloužil víc poetičnosti, naopak Pulec mohl být zemitější. Víc podobný osudům ostravských básníků, kteří se reálně scházejí v hospodách v okolí Komorní scény Aréna a herci se s nimi dobře znají.
V prvních kuloárních hodnoceních po ostravské premiéře Lidské tragikomedie zaznělo, že oproti té pražské je špíl postaven na jiné a závažnější poetice. Jinými slovy, že místo řachandy Aréna vsadila na méně divácky přístupnou inscenaci, zato s hlubším vyzněním. Tak se to ale říci nedá, protože aktéři z Dlouhé žádnou samoúčelnou řachandu nedělají, jen Klímův text umějí uhrát opravdově, díky čemuž diváci občas skutečně pukají smíchy.
Klímova hra se neinscenuje zrovna často, na českých divadlech teprve čtyřikrát od sametové revoluce. A když se hraje souběžně v Divadle roku a na jedné ze stabilně nejzajímavějších pražských scén, srovnání se nelze vyhnout. "Jaké neuvěřitelné věci dovede s člověkem jeho strážný tropit," píše Ladislav Klíma ve vlastním životopise, přičemž jeho Lidská tragikomedie je značně autobiografická. V Praze tohle řádění strážných andělů dokázali famózně rozehrát i na jevišti, zatímco v Ostravě vznikla sice zajímavá inscenace, ovšem křídla andělů v ní divák neuslyší.
