Výjimečně do posledního zápisníku o finále festivalu Divadelní Flora vtělím patetický fejeton, jejž jsem napsal pro festivalový zpravodaj. Bylo to pěkné. Deset dní s festivalem i deset let s Komedií. Tak zase někdy, přátelé, na viděnou…
Divadelní Flora byla zasvěcena Komedii. Ta končí. Flora i Komedie; Flora jenom na rok a s ní i Spílání, snad taky jenom na rok. Komedie navždycky. Člověk se neubrání dojetí, a to nejen z těch sedmi kousků, co tu právě teď viděl. Přece jenom jsem s tím divadlem prožil deset let. Ne že bych viděl úplně všechno. Ale moc toho nechybělo; jiné věci jsem zas viděl víckrát. Ne, že by byla všechno pecka; ale některé momenty nebo drobnosti v paměti zůstanou. A někdy to budou celé inscenace. Loučení vždycky svádí k sentimentu, své o tom ví třeba Michal David, a pojmenování fenoménu divadla byla jmenována už řada statí, některé dokonce mé vlastní provenience.
Na místě je snad, tváří v tvář olomouckému západu slunce, pár osobních vzpomínek. Nebezpečné známosti jako duel Zach - Finger v Kvartetu. Parsifal, když na to konečně přišel a Novotnému se ulevilo. Oliver Twist a "to jsme se asi přeslechli". To jste přišel pozdě z Ostrostřelců. Nosferatu. "Jó, to byly časy" aneb tak se rozchází Roman Zach ve Snílcích. Čuňyk v kousku Nadváha, neforemné. Vyšetřování pokračuje a Hermann&Brochová. Hajlování v Goebbelsovi/Baarové. Fotosyntéza v Temně lákavém světě. Neskutečný Gabrielle d´Anunzio v Kláře S. Štrébl zpívající Marína, Marína v monodramatu Hrdinové jako my. Černé panny. Celé Poslední chvíle lidstva. Setkání spolužáků po letech v Touhách a výčitkách. Židovské vtipy a "poskytování rozkoše" v Odpadu, městu, smrti. Srdce temnoty. A Spílání publiku. A Spílání publiku. A Spílání…
