Městské divadlo Zlín uvedlo ambiciózní počin: adaptaci filmu Vladimíra Michálka podle scénáře Jiřího Křižana Je třeba zabít Sekala. Snímek ověnčený deseti Českými lvy zdramatizoval Martin Františák a ve Zlíně ho režíroval tamní umělecký šéf Petr Veselý. Místo "syrového dramatu“, což slibuje podtitul inscenace, se však divákům dostane spíše teatrálního pokusu o těžkopádný realismus.
Křižanův příběh je známý: v modelové situaci se vesnická rada starších rozhodne, že je třeba zabít místního tyrana Sekala dřív, než on zcela zlikviduje je. Potíž je v tom, že uzavřená katolická komunita ze Sekala onoho bezcitného škůdce sama vytvořila, neboť se narodil jako nemanželský. Protože nikdo ze stárnoucích fotrů si na úkol netroufá, donutí k činu protestantského cizince Juru Barana, který se ukryl ve vsi na útěku. Ten nachází pochopení u faráře, jenž je překvapivě méně bigotní než většina obce.
Křižanův přímočarý scénář ožil právě režií Vladimíra Michálka, který z něj udělal svéráznou českou variaci na western - a ono to vyšlo: jistě nejen díky režii a podmanivé kameře, ale třeba i díky výrazné účasti polských herců (Bogusław Linda a Olaf Lubaszenko v hlavních rolích). Ačkoli v podtextu zaznívají pochybnosti, jak to je s tím dobrem a zlem, právě žánr westernu stejně jako Křižanův "hemingwayovský“ přístup správných chlapů žádné pochybnosti nepřipouští. Jde prostě o ostrý souboj na život a na smrt a ve westernu, jehož čas odměřuje nemilosrdné vedro a tíživá atmosféra očekávaného střetu, jde nakonec jen o něj.
Pro divadelní ztvárnění je Je třeba zabít Sekala ideální materiál, je proto možná s podivem, že se ho divadelníci chopili až nyní. Volba Martina Františáka, uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče v Ostravě a odborníka na vesnická dramata (vzpomeňme jeho oceňované hry Doma nebo Nevěsta), se zdála ideální. Méně jasné je, proč nebyl pověřen přímo režií, případně proč si text vzal za svůj zrovna šéf zlínského divadla Petr Veselý, který se tímto směrem dosud neprofiloval.
Už od začátku představení je bohužel jasné, že režisér nevěděl, co chce vyprávět a jak. Herci jsou vedeni k důsledně realistickému, psychologizujícímu herectví, ale scéně vévodí obří konstrukce na točně, kterou lze vnímat jedině jako symbolickou: protože jinak by se realistický příběh z vesnice odehrával na jakémsi futuristickém staveništi. Obří kříž na vrcholku hází občas dvojité stíny, které asociují nějakou manifestaci Slovenského štátu a podsvícená plátna pracují s tou nejprimitivnější světelnou dramaturgií (červená – zlo, bílá – smrt nevinné dívky atp.). Souboje mezi muži jsou pak nemístně kašírované a scéna znásilnění rovněž postrádá jakoukoli sugestivnost. Celé je to dohromady hlavně teatrální.
Tam, kde má stoupat napětí, se věnuje zbytečně mnoho prostoru dialogu. Celé dění dokreslují nesmyslně ilustrativní a dlouhé scény folklórních tanců (asi abychom nezapomněli, že jsme na vsi), mší (abychom nezapomněli, že ves je katolická) či dětí, pokřikujících na Barana. Spousta scén nemá žádné opodstatnění a atmosféru tak ještě více rozmělňují, místo aby ji zahušťovaly.
Jediné, co v inscenaci vyznívá působivě, jsou tak někteří herci. Výtečný je rezignovaně smířený páter Flóra Luďka Randára, slabošský starosta v podání Radoslava Šopíka a přímočaře spravedlivý Baran Radovana Krále. Stojí-li kvůli něčemu Sekal za vidění, je to nepochybě tvrdý Zdeněk Julina jako Sekal. Jeho promyšlený a silný výkon naznačuje, jaká by to mohla být parádní inscenace a že zlínské divadlo není pro tuto látku vůbec špatné místo. Přesto se nelze ubránit dojmu jistého automatismu při jeho obsazení; ostře řezaná Julinova tvář a jeho sveřepý výraz dávají tušit, že je to fakt padouch, zatímco filmový Linda měl daleko širší pole působnosti, což rozehrávalo různé ambivalentní polohy jeho postavy.
Zlínský Sekal vznikl jako průměrná inscenace, která nevyužívá potenciál předlohy ani vlastních herců: díky iniciativě divadla však vznikla Františákova adaptace, od níž se jistě lze nadít dalších, třeba již vydařenějších nastudování.
Městské divadlo Zlín – Jiří Křižan: Je třeba zabít Sekala. Dramatizace Martin Františák. Režie a úprava Petr Veselý. Premiéra 19. března 2011, psáno z představení na festivalu Setkání 2011 Stretnutie 26. května.
