Na prvního máje mělo v pražském Divadle ABC premiéru představení Saturnin, které režíroval Ondřej Havelka. Známý příběh neortodoxního sluhy pojal netradičně jako hudební férii, v níž zazní celá řada dobových šlágrů. O tom, proč představení jen režíruje a sám se mezi herci neobjeví a jaká úskalí musel překonat při dramatizaci, hovořil sám režisér.
Otázka na genezi vzniku toho představení se přímo nabízí: Vedení divadla vás samo oslovilo s nabídkou ke spolupráci?
Mě by to nenapadlo, protože jsem měl pocit, že jsem se se Saturninem dostatečně vypořádal už tím, že jsem hrál ve filmu. Nicméně se tak stalo a já byl více než před rokem osloven pány z vedení divadla s touto nabídkou. Nejdřív jsem byl zdrženlivý, ale pak mě napadlo to téma využít ke comebacku něčeho, co jsme se scenáristou Martinem Vačkářem zkusili už před lety. Tehdy jsme společně vytvořili swingový muzikál Má férová Josefína, který byl postaven čistě na původní, dobové hudbě. Takže jsem přišel na první schůzku, přednesl ideu angažovat do představení můj orchestr Melody Makers a kupodivu jsem byl celkem záhy vyslyšen.
Vrátil jste před realizací k Jirotkově předloze? Přečetl jste si po letech znovu tu knížku?
Ne, vyhnul jsem se tomu až do loňského léta. Pak jsme ale s Martinem Vačkářem trávili čtrnáct dní společnou dovolenou, abychom ukuli strategii. A tam jsem po ní po letech znovu sáhl, protože jsem měl v hlavě spíš tu filmovou verzi.
V samotné knize je leccos jen naznačeno. Jedna ze zásadních změn filmu byl fakt, že bezejmenný vypravěč dostal jméno Jiří Oulický. Vy jste ho ještě přejmenovali. Proč?
To je myslím právo každého dramaturga či autora úpravy. Navíc jsem zjistil, že i v jiných divadlech, kde Saturnina hráli, například v Příbrami nebo Českých Budějovicích, má pokaždé vypravěč jiné jméno. Martina napadl Leopold, protože má hodně citově zabarvených modifikací, zdrobnělin. A pak si nějak vzpomněl na Vladimíra Ráže, jak poutavě hrál vynálezce krevních skupin, a měli jsme příjmení Janský.
Nicméně kniha se vyloženě vyžívá v té nekonkrétnosti, nejen co se týče bezejmenného vypravěče, ale i původu postav či dobového zařazení. Vy tím, že jsou na jevišti přítomní Melody Makers, se jasně hlásíte k době třicátých let. Nebáli jste se toho, že s přílišným konkretizování detailů se vytratí to kouzlo tajuplnosti?
Ne, rozhodně ne. Jirotka to psal dost opatrně nejspíš kvůli situaci v období protektorátu. Nicméně už je tam tak jasně patrná nostalgie po "zlatých časech" první republiky. A to je možná jeden z nejsilnějších důvodů, pro které se kniha těší takové oblibě. My jsme se rozhodně chtěli vyhnout politice. Kdybychom to zasadili do jednačtyřicátého roku, kdy to Jirotka psal, šlo by to dost těžko.
Celý rozhovor si přečtěte v nejnovějším čísle časopisu TÝDEN, které vyjde 10. května.
