Pražské jaro
Zážitek s Goebbelsem

V pražském Národním divadle vystoupilo ve čtvrtek 2. června v rámci hudebního festivalu Pražské jaro věhlasné britské vokální těleso Hilliard Ensemble s projektem význačného německého skladatele a režiséra Heinera Goebbelse I went to the house but did not enter. Jedinečný zážitek si lze zopakovat ještě v pátek 3. června od 20 hodin tamtéž. 

Hilliard Ensemble má od 80. let zásadní postavení v interpretaci staré vokální hudby, ale často spolupracuje i se soudobými skladateli. Heiner Goebbels, který se proslavil spoluprací s dramatikem a režisérem Heinerem Müllerem, působením v rozhlase i vlastním konceptem scénických koncertů, přímo pro ně složil rozsáhlou kompozici na texty T. S. Eliota, Maurice Blanchota, Franze Kafky a Samuela Becketta. Nezůstalo však jen u koncertního provedení. Goebbels sám představení režíroval a v tandemu se scénografem a světelným designérem Klausem Grünbergem připravil fenomenální divadelní inscenaci, která propojuje neurčitost, nejistotu a úzkost s humorem a krásou. Světovu premiéru mělo I went to the house but did not enter 28. srpna 2008 na festivalu v Edinburghu. 

V první části přišli čtyři postarší pánové v kloboucích a kabátech do dekorace, představující chodbu s obřím oknem, a rozehrávali obsáhlé němé intro, v němž uklízeli nádobí, sundávali záclony či vylévali vodu z vázy, než začali zpívat báseň T. S. Eliota Milostná píseň J. Alfreda Prufrocka. Představení gradovalo: pomalé tempo s téměř wilsonovskou poetikou a všudypřítomným bílým světlem nás přeneslo do části druhé, tentokrát trochu ve stylu Davida Lynche: v obří maketě domu seděl každý z performerů v jiné místnosti a recitovali šílenství dne, kuriózní počin jednoho z nejtemnějších duchů literatury a filozofie 20. století, francouzského podivína Maurice Blanchota. Úvahy o smrti se promísily s bizarními příhodami o nepřátelství a neurčitosti, oprava jízdního kola v garáži (včetně výbuchu!) s popíjením v přízemní hospodě a náročnou operací v okně v prvním patře. Síla imaginace. 

Jednoznačně nejsilnější pak byl třetí obraz: v dekadentní ložnici si pánové promítali diapozitivy, sledovali televizi nebo popíjeli z plechovky, přičemž v červeném světle pěli Goebbelsovo zhudebnění výtečného textu Samuela Becketta Worstward Ho ("K tomu nejhoršímu“ nebo "Čím dál hůř“) a častovali diváky výroky typu: "Zkus to zas. Selži znovu, selhávej líp!“ 

Je škoda, že projekty soudobé hudby, bezpochyby to nejzajímavější, co každoročně Pražské jaro nabízí, jsou v jeho repertoáru zastoupeny stále velmi skromně. Na jevišti Národního divadla se najednou odehrálo něco, co bychom si tam přáli vidět častěji: suverénní umělecké gesto, zábava a filozofie v jednom, krásná hudba na špičkové texty v profesionálním provedení a invenční práce se scénou a světlem. Možná by se ředitel ND Ondřej Černý, který představení sledoval v jedné z lóží, mohl zážitkem inspirovat k jemnému občerstvení dramaturgie "zlaté kapličky“. Goebbels se tam totiž hodil, jako by se to divadlo stavělo pro něj.