Na začátku je jeden náhodně nalezený videozáznam. Na konci zmatený divák, který se táže po smyslu toho všeho a není si jist, jestli si všechny letmo pohozené střípky poskládal do správného tvaru. Nová inscenace Národního divadla Láska a informace rozhodně není jednoduchým vyprávěním.
Začněme tím pozitivním, co představení Láska a informace z pera ceněné britské dramatičky Caryl Churchillové nabízí. Režisérka Petra Tejnorová využívá Novou scénu Národního divadla nápaditě a účelně, pečlivě rozestavěné kulisy dávají hře atmosféru a rytmus, což podporují filmové dotáčky. Těch využila režisérka ostatně i ve své předchozí inscenaci Nick o záhadně zmizelém texaském chlapci.
Tejnorová přesně ví, jak má který obraz působit a jakého účinku chce v danou chvíli dosáhnout. Tomu odpovídá i vedení herců, kteří ze všeho nejvíce připomínají oživlé rekvizity. Vše je zkrátka plně podřízeno celkovému dojmu. Ten je ale nakonec bohužel rozpačitý.
Twin Peaks na prknech
V průvodním slovu k inscenaci se lze dočíst cosi o poctě žánru mysteriózní detektivky, padají názvy seriálů jako Twin Peaks, Temný případ a Most. Tak tedy mysteriózní to bezesporu je už jen díky tomu, že divák nemá šanci se dozvědět kdo, proč, po čem vlastně pátrá a jak to celé dopadlo. Čili David Lynch, ano, ale zatímco jeho filmy mají kromě zašmodrchaného děje i svou vlastní vnitřní logiku a notný kus poezie i audiovizuální krásy, zde sledujeme jenom torza událostí, k nimž si musíme domýšlet background.
Na diváka se valí útržky dialogů, které mohou mít smysl, anebo nemusí. Nebo je možná jejich smysl v tom, že žádný nemají. Paradoxů je hra plná a záleží jen na příjemci, zda je bude ochoten rozkrývat či to celé bude považovat za nudnou intelektuální exhibici.
Zmechanizovaná láska
Pokud se bude návštěvník opravdu snažit, nalezne klíč k představení v titulu samém: Láska a informace. Pokud jde o lásku, tu hra zobrazuje ve zmechanizované a vyprázdněné podobě s důrazem na fyzický chtíč.
Mezi věty "miluju tě" a "nenávidím tě" de facto klade rovnítko. Skutečný cit je dávno pryč, zůstala jen slova. A informace. Zaklínadlo dnešní doby. Nejcennější komodita. Informacemi je hra zahlcená, zádrhel ale spočívá v tom, že jsou vlastně často zbytečné. "Divák by se měl stát sám detektivem," říkají tvůrci. Ale návštěvníkovi to neulehčují. Ve hře se střídají časy, místa...
Celkový obraz toho, co se vlastně stalo, odkud a kam hra směřuje, si každý musí poskládat ve vlastní hlavě. Podobně natřikrát zašifrované hříčky se špatně kriticky napadají, neboť vše, co jim vytknete, může tvůrce vrátit zpět jako "autorský záměr" a toho, kdo nepochopil, napadnout z nedovtipnosti. Tedy ano, v tomto případně nedovtipný recenzent skutečně nepochopil a intenzivně jím cloumal pocit, že tohle představení si nejvíce užijí hlavně samotní aktéři.
