V pátek 21. září začal dvacátý první ročník chvalně známého festivalu Divadelná Nitra, jehož především zahraniční program je jako obvykle plný pozoruhodností. Letošní edice festivalu nese podtitul vina/nevina, což, jak to ve středo- a východoevropském prostoru bývá, tak trochu značí především vyrovnávání se s vlastní minulostí. Ale jak ukazují festivalové produkce, také - nebo hlavně - se současností. Hned první večer byly také uděleny výroční slovenské divadelní ceny - Dosky.
Dosky jsou obdobou českých Cen Alfréda Radoka, rovněž o nich v celkem osmi kategoriích rozhodují divadelní kritici. Rozdíl spočívá v tom, že ty slovenské se udělují za výkony v sezoně (proto také v září), zatímco ty české za kalendářní rok (proto se vyhlašují na jaře). Do programu Divadelní Nitry patří Dosky řadu let a je to celkem logické, byť to festivalu asi mnoho nepřináší. V kuloárech zaznělo, že je to jediný večer festivalu, jehož se účastní slovenští divadelníci, a dost možná je to pravda, což mohu posoudit ze své návštěvnické zkušenosti dvou ročníků.
Je tu ještě jeden rozdíl. Slovenští umělci berou ocenění strašně vážně, při přijímání cen je nezřídka vidět dojetí a naopak neproměněná nominace či vůbec ignorování výkonu je spouštěčem různých temných frustrací, což se ostatně tematizuje i v Čičvákově hře Kukura, která je také na programu festivalu.
Pro českého diváka asi není až tak podstatné, kdo ceny získal. Inscenací roku se stalo Sedm dní do pohřbu Slovenského komorního divadla Martin a za výkon v téže inscenaci si Dosku odnesl i hlavní herec Daniel Heriban; po dvou oceněních mají i Pohané z činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě - Marián Amsler obdržel cenu za režii a Božidara Turzonovová za ženský herecký výkon. Z dalších kategorií pak připomenu ještě hudbu, za niž byl oceněn mnohonásobný nominant Jozef Vlk. Toho znají z českých diváků především pravidelní návštěvníci pražského divadla Ponec, neboť Vlk se vedle skládání scénické hudby věnuje i režii na poli tanečního a pohybového divadla. Sedm dní do pohřbu i Pohané jsou na programu festivalu, takže o nich ještě uslyšíme.
Zajímavější pro zahraničního pozorovatele, který ostatně k cenám, zejména k těm, v nichž sám hlasuje (například zmíněné Radokovy ceny) přistupuje s jistou blahosklonností, byl samotný ceremoniál. Takové fenomény bývají obvykle směsicí trapnosti a nudy a i tentokrát mi některé zejména hudební vstupy a je doprovázející obskurní videoprojekce jak z náborového videa jehovistů daly vzpomenout na legendární situaci z filmu Bláznivá střela: "Hrozí, že teroristé odpálí bombu při udělování Oscarů přímo v sále!" - "To by byla tragédie...pokud by to neudělali při taneční vložce."
Moderátor Boris Farkaš se snažil nést předávání v rytmu lehkého humoru, což mu občas uklouzlo úplně někam jinam. Když se dostalo na cenu za scénografii, nejprve zesměšňoval skutečnost, že ji loni obdržel maďarský scénograf Peter Polgár, aby pak s poukazem na seznam nominovaných dodal: "To se ale letos nestane, protože cenu dostane náš, slovenský scénograf." A to snad ani nebyl vtip.
Farkaše doplňovala Gabriela Marcinková, která dokázala být vtipnější a méně snaživá, ačkoli pozornost diváků patrně poutala její - patřičně zdůrazněná - dmoucí se ňadra. Není jasné, co konkrétního Dosky o slovenském divadle vypovídají - o jeho hrůzné úrovni jdou ve festivalových kuloárech poplašné zprávy a jedna za druhou. Ale jestli toto ocenění dokázali v minulosti vyhrát Rastislav Ballek nebo dokonce Blaho Uhlár, nemůže to s těmi Doskami být až tak zlé.
Druhý den na polední diskusi s dramaturgickou radou festivalu se účastníci nebývale ostře pustili do stavu současného slovenského divadla, který - obecně viděno - skutečně není důvodem k optimismu. Připadalo mi, že takto otevřená sebereflexe by v Česku nebyla možná. Na druhou stranu nás tam bylo pár, a byl jsem ubezpečen, že na jakémkoli jiném fóru vždy panuje spokojenost. Ono přirovnání ředitelky festivalu Dariny Kárové, že slovenské divadlo je jako bahnitý rybník s tlustými línými kapry, které tak přesně sedí na české divadlo, je zřejmě pravdivé i ve slovenském kontextu.
