Nedělní veřejnoprávní televizní martyrium pokračuje. Tentokrát s filmem Divnovlásky, který podle bestsellerové předlohy Ireny Obermannové natočil Petr Slavík.
Na knihy Ireny Obermannové podobně jako na ty od Barbory Nesvadbové, Martiny Formanové či Haliny Pawlovské nelze klást příliš vysoké nároky. Jde o tzv. ženské čtivo, literární obdobu Ordinace v růžové zahradě, které slouží pouze k zaplácnutí času mezi uvařením večeře a večerní aplikací hydratačního krému pro zralou pleť. Společný je všem autorkám ironický odstup od jejich vlastních životů, které jsou ale zároveň základním inspiračním materiálem jejich děl.
ČTĚTE TAKÉ: Sněžná noc: Mrtvolné veřejnoprávní lepidlo
Tuto ironii se snaží mít i televizní inscenace nejnovějšího kusu od Ireny Obermannové - předtím už byla zfilmována próza Deník šílené manželky, Obermannová také píše scénáře zmíněné Ordinace v růžové zahradě či nekonečného seriálu Ulice.
Divnovlásky jsou jakýmsi pokračováním Deníku šílené manželky, opět se tedy vrací k autobiografické hrdince Xenii, která vychovává sama dvě dcery a usilovně a marně hledá muže svého srdce. Dcery už jsou vzrostlé, drzé a pubertální, muži zase nemožní, nevhodní a až hrůza typizovaní - od Jiřího Langmajera v roli záporáckého slabošského elegána přes Jana Dolanského v roli alternativního dredařského milence až po Pavla Lišku jako ošuntělého venkovského dobráka.
Ironickým voiceoverem či traktováním do kapitol s rádoby vtipnými názvy se Divnovlásky snaží o vtipnost Sexu ve městě, filmu ale chybí dynamika tohoto seriálu i jeho břitký humor. Xenii pozorujeme, kterak se potácí od jednoho nevhodného muže k druhému, v šik červených šatičkách cupitá touto červenou knihovnou a její naivita, hloupost a nesnesitelnost bere dech stejně jako naivita, hloupost a nesnesitelnost tohoto snímku.
Chybí tu cokoliv živého, jakýkoliv zásadní skutečný problém, film jen pluje po hladině všednodenní banality. Ačkoliv ze života pravděpodobně vychází, působí spíše jako jeho karikatura. Na tom, že hlavní hrdinka je naivním snílkem, by nebylo nic špatného, horší je, že tato její naivita z ní činí - i v očích nefeministicky smýšlejícího publika - postavu nepříliš sympatickou, hloupoučkou ženušku, která jen hledá silného samce a bez něj štěstí nedojde.
Průměrné a předvídatelné televizní zpracování Petra Slavíka se ani nesnaží z předlohy vydolovat něco více, veškerá tíha Divnovlásek tak spočívá na bedrech Anny Geislerové v hlavní roli, která i přes veškerou snahu nedokáže z takto papírové postavy dostat více než pár rozverných kukučů. Diváky zatím jímá bezmoc a únava, pokud už dávno nepřepnuli na jiný kanál.
Utěšit diváky nedělních televizních inscenací České televize může jen jedna věc - za 14 dní bude na programu nový (a vynikající!) film Lucie Bělohradské Archiv, který je za poslední půlrok bezkonkurenčně nejlepším televizním filmem, jaký ČT natočila. Znamená to konečně blýskání na lepší televizní časy?
Recenzi najdete v pravý čas na těchto stránkách.
Foto: Česká televize
