Festival spěje k závěru, počasí k apokalypse a stav účastníků karlovarského hemžení je obojímu přímo úměrný. Každý se drží na nohou, jak může, a na projekcích se čím dál častěji ozývá chrápání.
Svaly ztuhlé posedáváním po kinosálech a hospodách si někteří protáhují šlapáním do pedálů na Oranžovém kole Nadace ČEZ. Včera se do nich opřeli třeba premiér Topolánek i prezident festivalu Bartoška. Půl milionu korun, které nadace letos vyčlenila, si mezi sebou rozdělí dvě regionální neziskové organizace: sokolovská Agentura osobní asistence a Dům na půl cesty v Kynšperku nad Ohří.
Charita tady vůbec letí! Už posedmé je součástí festivalového dění projekt Kino bez bariér. A těší se stále narůstající oblibě. Asistenční služby, které handicapovaným milovníkům filmu značně zjednodušují pohyb a pobyt ve Varech, zatím využilo přes šedesát lidí, letos dokonce první zahraniční host, novinář, scenárista a režisér Marcelo Starobinas. Přiletěl z Londýna, nesmírně si pochvaloval servis Kina bez bariér, který vozíčkářům zajistí dopravu z a do hotelu i mezi jednotlivými sály. A už se prý těší, že příští rok přijede i se svým filmem, produkovaným oscarovým Stephanem Frearsem.
Po sedmidenním filmovém maratonu proloženém večírkovými resety mozku jsem včera zatoužila vylézt z tmy kinosálů opět na denní světlo. Provazy děště za okny k procházkám po okolních lesních stezkách příliš nevybízely, lázeňské procedury si jakožto balíček poslední záchrany šetřím na sobotu, a tak se jako alternativa nabízel bohatý nefilmový doprovodný program.
Na Dolním nádraží zastavil vlak Leica Gallery. Potěší především fanoušky německého filmaře Wima Wenderse. Když už festivalový program nenabízí žádný z jeho filmů, ty nejslavnější, Million Dollar Hotel a Buena Vista Social Club, si lze pomocí statických obrazků připomenout v netradiční mobilní galerii. Ve zdejší kamenné galerii vystavuje Antonín Střížek plátna inspirovaná slavnými filmovými scénami. A v divadle Husovka běží sekce, která přímo na plátně propojuje umění a film. Johna Bocka dramaturg sekce Galerie Pavel Klusák popisuje jako živoucí vtělení Jana Švankmajera, Davida Lynche a Pata a Mata. V třech promítaných středometrážních snímcích nechybí umělecké mučení ve stylu woo-doo, při kterém slabší povahy opouštějí sál a běží se uklidnit na standardní béčkové půlnoční horory. Zmíněné snímky jsou vůbec plné surrealistických potrhlostí, které osloví právě jenom jedince podobně potrhlé. Takové, co obvykle snídají ranní kaši lžičkou připevněnou na opěrku ušáku.
Z nabídky českého videoartu se mi nejvíc líbilo video Jiřího Černického Nádraží. Z hlav cestujících proudících nádražní halou vyjíždějí slova jako vlakové spoupravy a postupně zaplňují prostor. Jenoduché a působivé.
Přesto nejlepší dílo filmujícího výtvarníka jsem viděla ve zcela jiné sekci. Julian Schnabel je zastoupen ve všech významných světových sbírkách a vidění výtvarníka je na jeho posledním filmu Skafandr a motýl patrné. Je přepisem stejnojméné knihy Jeana-Dominiqua Baubyho, který po mrtvici zůstal kompletně ochrnutý, avšak paměť a schopnost myšlení mu zůstaly zachované. S okolním světem se naučil komunikovat mrkáním pravého víčka a své terapeutce nadiktoval knihu plnou bolesti a osamění. Schnabelova filmová adaptace si uchovává sílu a působivost výpovědi, aniž by sklouzávala k lacinému sentimentu, hlavně díky kameře, která divákovi zprostředkovává pohled na svět očima (či spíš okem) paralyzovaného lva salonů.
FOTO: Karel Šanda
