Získá někdo Křišťálový glóbus podruhé?
03.07.2007 22:29
Po úterní večerní projekci vzrostla šance na to, že se přepíšou dějiny karlovarského festivalu a některý režisér získá v jeho novodobé historii (počínaje devadesátými lety) hlavní cenu dvakrát.
Mezi největší favority se totiž zařadilo polské Náměstí Spasitele Krzysztofa Krauzeho, který již jednou v Karlových Varech vyhrál - předloni s filmem Můj Nikifor. Náměstí Spasitele je oproti nenápadnému životopisu svérázného malíře podstatně zjitřenějším dramatem, lze ho dokonce označit za jakousi panelákovou (byť se děj odehrává ve starší varšavské zástavbě) variantu velkých antických dramat.
Zpočátku vyhlíží nenápadně: rodina (Bartek a Beata, dva synové ve školním věku a Bartekova stárnoucí, ale ještě stále vydělávající matka) se tísní v nevyhovujícím bytě a potýká se s banálními každodenními potížemi a sváry. Situace se zlomí v okamžiku, kdy hrdinové zjistí, že se jejich sen o vlastním domku rozpadl, protože majitelé developerské firmy své klienty okradli a utekli (známe to i od nás, nejlépe z kauzy H-system). V tu chvíli si všichni tři dospělí (děti se k nim přidají až v závěru) začínají vyčítat každou maličkost, a to nejen aktuální, ale i ty dávno zapadlé. Režisér (napsal i scénář) přitom nestojí na straně žádného z nich: každý má svou pravdu, každý je zároveň viníkem i obětí, sobcem i zneužívaným. Krauze citlivě vystihuje povahu těžko rozsouditelných rodinných konfliktů, jejichž štiplavost vychází hlavně z toho, že se jednotliví „soupeři“ detailně znají. Přitom tu nejde o žádnou nadsázku ve stylu Války Roseových, Krauze je civilní, jeho hrdinové uvěřitelní, a to do všech temných konců.
Také další hlavní soupeři, kteří se objevili do úterní noci (soutěž se tím přehoupla přes polovinu), pocházejí z Evropy směrem na sever od České republiky. Platí to hlavně o norské tragikomedii Kurs negativního myšlení, která se stala nečekaným favoritem karlovarského publika. V diváckém hlasování získala sotva překonatelný průměr 1,11 (známkuje se jako ve škole, od jedničky do pětky) a zastínila tak mnohé slavnější nesoutěžní filmy, včetně hollywoodských hitů a vítězů letošních festivalů v Cannes a Berlíně.
Čím tak oslovila? Nepochybně sžíravým sarkastickým stylem, s jakým sleduje jeden zlomový den v životě invalidů. Původně ničím se nevymykající terapeutickou skupinu postupně zcela zdestruuje rebel Geirr: nejprve opovržením, pak fyzickým násilím (sebejistou terapeutku inzultuje pěstí do brady) a nakonec jedovatým (a neodolatelně vtipným) odkrýváním slabostí a stesků vlastních i ostatních postižených. Režisér Bard Breien vtipně a odvážně naznačuje, že i když se lidé nemohou hýbat, přemýšlejí stejně jako před úrazem, velmi dobře si uvědomují svá omezení, jsou citliví na jejich připomínání, ale ještě více na falešnou lítost. V Breienově filmu spílají svým zdravým blízkým a (převážně právem) je obviňují z pokrytectví či z vykupování vlastního svědomí – a pak taky pijí alkohol, kouří hašiš a vyvádějí a demolují pokoj v radostném opojení i z naštvanosti. Film o postižených jako ironický souboj proti všem a bez pravidel – nic podobného tu asi ještě nebylo.
Z Islandu pochází detektivka Baltasara Kormákura Severní blata. Třísettisícová země je pro děj podstatná, protože zápletka se točí kolem dědičné choroby, na niž umírá čtyřletá dívka. Brzy zjistíme, že její smrt má souvislost s vraždou starého mizery a i s dalšími mrtvými, které samotářský komisař Erlendur objevuje v minulosti. Objevuje také to, že v tak malé zemi, jako je Island, mívají mladistvé poklesky dopad i dlouho poté a že je lze jen stěží utajit. Kormákur přirozeně propojuje nevábná městská zákoutí s fascinujícími přírodními scenériemi, atmosféru dokresluje vlhký, větrný, sychravý podzim. Pro některé může být zklamáním, když zjistí, že nakonec jde o celkem konvenční detektivku, ale i tak je natočena natolik podmanivě, že by si některou z festivalových cen zasloužila.
Více se naopak čekalo od zástupců slavnějších kinematografií. Dosud byly uvedeny francouzský, italský a německý film, ani jeden není pro festival ostudou, ale ani zvláštní výhrou. Rozhovory s mým zahradníkem od Jeana Beckera nabízejí typický produkt francouzské kinematografie: film v mnohém osvěžující, vtipný i dobře vypadající, ve výsledku však sentimentální až běda. Staví na dobrých výkonech hlavních představitelů (Daniel Auteuil v roli malíře a Jean-Pierre Darroussin v roli jeho zahradníka) a na duchaplných dialozích (však vycházejí z románu Henriho Cueca), ale jen omílají oblíbený stereotyp o tom, jak dobrý muž z venkova poučil městského floutka o tom, že důležité jsou prosté, jednoduché a srozumitelné věci.
Italský zástupce, Saturno contro (Saturn v opozici) dalšího karlovarského vítěze Ferzana Ozpetka se pro změnu utápí v apartním trpění osmi přátel, kteří se vyrovnávají s úmrtím devátého. Událost je to jistě vážná, posílená osobní Ozpetkovou zkušeností, ovšem z plátna bohužel jen sálají umělé emoce hezkých lidí v hezkých interiérech a exteriérech, podmalované tklivými melodiemi harmoniky. Ke kýči je přinejmenším velmi blízko.
Naopak bez emocí a bez konfliktů jako by se chtěla obejít německé režisérka Elke Haucková v sociálním dramatu Karger. Vypráví neveselý příběh východoněmeckého dělníka, který v krátké době přichází o manželku a dceru i o práci. Trochu se snaží to napravit, ale nijak zvlášť mu to nevychází. Není z toho ani zjevně smutný, ani veselý, tak nějak to bere na vědomí. Podobně bez jiskry je i celý film, jakkoliv jinak velmi solidní a poctivý.
Foto: Karel Šanda
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.