Ve Zlíně to opět žije. V plném proudu je filmový festival pro děti a mládež, který se nese v duchu švýcarské a švédské tvorby. Na tradiční akci, která má ve Zlíně již 57letou tradici, zavítal také Daniel Bergman - syn známého švédského režiséra Ingmara Bergmana. Ten na festivalu uvedl také snímek Nebojácná Kajsa, který vznikl podle povídky Astrid Lindgrenové. Při tiskové konferenci uvedl, co film vyjadřuje, proč odešel od filmu a čemu se nyní věnuje.
Proč jste si vybral povídku Nebojácná Kajsa od Astrid Lindgrenové?
Tak já jsem dostal na výběr dvě povídky. První byla Nebojácná Kajsa a ta druhá byla Dobrý den, pane Vagabunde. Myslím, že důvod, proč jsem si vybral Nebojácnou Kajsu, byl vlastně to, že v příbězích od Astrid Lindgrenové děti vstupují jako velmi silné postavy.
Jak to myslíte?
Mám na mysli fakt, že v každém tom příběhu vystupují silné osobnosti, které dokážou vzít svůj život do vlastních rukou.
A v čem vás zaujala právě Kajsa?
Té dívence jsou čtyři roky, a přestože je tak mladá, je velmi sebevědomá a silná.
Popsal byste v krátkosti, o čem je váš snímek?
Příběh je o tom, že Kajsa žije se svou babičkou, která si však zlomí nohu a veškerá tíha domácnosti přechází na tu malou holčičku. A to si myslím, že je právě ten nejdůležitější rys téměř ve všech příbězích od Astrid Lindgrenové.
V čem myslíte, že tkví úspěch příběhu?
Myslím, že právě v té síle, kterou popisuje Astrid Lindgrenová. Ona se totiž dokáže podívat na danou situaci z dětského pohledu a dokazuje, že se děti nebojí těch životních těžkostí, ale mají v sobě nějakou vnitřní sílu. To je podle mě asi univerzální věc, která může lidi fascinovat.
Jak probíhala spolupráce s hlavní představitelkou filmu?
Já jsem ji jako režisér nemusel v podstatě režírovat, jen jsem ji prostě následoval a ona se chovala dle svého. Myslím, že jsme viděli nespočet filmů, ve kterých vystupovaly děti a vyjadřovaly se jako dospělí, vystupovaly tak a to podle mě není vůbec dobře.
Jak to myslíte?
Jsem toho názoru, že největší chyba většiny filmařů je v tom, že se dívají na děti jako na nějaký jiný živočišný druh. Spíš na ně nahlížejí z dospělé perspektivy. Astrid Lindgrenové se však podařilo dostat se do perspektivy toho dítěte a vidět svět jejich očima. To je podle mě naprosto unikátní.
Před patnácti lety jste však z filmového průmyslu odešel. Co vás k tomu vedlo?
Často jsem byl spojován s otcem, proto jsem se rozhodl, že odejdu.
Čemu se nyní věnujete?
V roce 2000 jsem chtěl zanechat filmu, nicméně jsem ještě točil dokument o záchranářích. Celý rok jsem pak jezdil se sanitkou a sledoval jsem, jak ti lidé pracují. Později jsem filmování skutečně ukončil a rozhodl jsem se, že se přeškolím. Nyní pracuji jako zdravotní bratr a pracuji u záchranné služby. Z mého pohledu teď dělám něco užitečnějšího než v minulosti. Na této práci je totiž hezký pocit, že se člověk vrátí domů a ví, že se mu povedlo udělat něco smysluplného a dobrého.
Neuvažujete nad tím, že se nakonec k filmu přece jen vrátíte?
Film beru zatím jako koníček, ale není vyloučené, že se k němu někdy naplno vrátím. Nyní pracuji na třech projektech, tak uvidíme, co vyjde. Pokud se to ale podaří, musel bych nejspíš práci záchranáře na čas odložit.
