Od dob Grety Garbo neměla Skandinávie tak slavnou herečku. Liv Ullmannová, hvězda snímků Persona, Hodina vlků, Hanba, Náruživost, Šepoty a výkřiky či Scény z manželského života, dokázala bravurně vyjádřit nejniternější pocity, jimiž byly zmítány hrdinky filmařského génia Ingmara Bergmana. Ale pracovala i s jinými tvůrci a začátkem 80. let se rozhodla sama režírovat, také píše scénáře a knihy. V neděli 16. prosince oslaví osmdesátiny.
Ženy psychicky zhroucené, křehké a zraněné, ale i rafinovaně kruté, rozmazlené a zraňující. To je herecká galerie Ullmannové, ověnčená dvěma oscarovými nominacemi, za Bergmanův opus Tváří v tvář a za Emigranty Jana Troella - historickou ságu s Maxem von Sydowem v hlavní roli.
K režii ji přivedla potřeba dělat něco jiného. Nejdřív začala psát scénáře, které měly úspěch, a pak jí jeden producent navrhl, aby si scénář zkusila i sama natočit. A ji to zaujalo: "Jako režisérka jsem měla najednou možnost podpořit kreativitu herců. Jako by byli růžemi, o které jsem dokázala pečovat a zalévat je, aby hezky rostly."
Největší školou režie se jí staly roky jejího vlastního hraní: "Nejvíc se naučíte od těch nejhorších režisérů, se kterými spolupracujete. Právě díky nim pochopíte, co byste s herci a členy štábu, se kterými pracujete, dělat neměli," svěřila se jednou.
Otec Liv Johanne Ullmannové, narozené 16. prosince 1938 v Tokiu, byl letecký konstruktér, dětství strávila v Japonsku, Kanadě, New Yorku a v Oslu. Po studiu herectví nastoupila do Norského národního divadla v Oslu.
A pak přišel Ingmar Bergman s nabídkou na roli ve filmu Persona: "Poprvé jsem se setkala s režisérem, jenž mě nechal odhalovat city a myšlenky, které nikdo jiný nerozeznal. Géniem, jenž uměl vytvořit atmosféru, kde se mohlo přihodit vše, i to, co jsem o sobě nevěděla."
Snímek se točil v létě roku 1965 na ostrově Farö. A vznikl tu nejen film o tajemném vztahu dvou žen, ve kterém Liv kromě jediného slova vůbec nepromluví, ale i milostný vztah mezi režisérem a herečkou. Život s géniem však herečku časem vyčerpal. Na ostrově vydržela pět let.
Bergman v Liv objevil hereckou schopnost odkrývat temné hlubiny ženského nitra i nezhojitelná traumata zraněné duše. Zmíněnou tóninu rozehrála pod jeho vedením ve slavné řadě ženských studií, krom výše zmíněných to byla ještě Podzimní sonáta. Celkem spolu natočili deset snímků, které z ní v sedmdesátých letech učinily jednu z neuznávanějších hereček své doby.
Později v Hollywoodu pod vedením švédského režiséra Jana Troella ztvárnila například farmářku po boku Gena Hackmana ve westernu Nevěsta pro Zandyho (1974).
V devadesátých letech režírovala mimo jiné středověké drama Kristina Vavřincova, které se promítalo na filmovém festivalu v Karlových Varech v roce 2005, kam sama přijela. Podle Bergmanových scénářů vznikly její další snímky Soukromé zpovědi a Nevěra.
Celkem Liv hrála ve více než 40 filmech a úspěchy slavila i na divadle, kde si podle svých slov vychutnává vzácné chvíle porozumění s publikem v tichu a tmě hlediště. Vystupovala v Norsku, Švédsku, Anglii i v USA.
Její herecké a režisérské umění i lidské vlastnosti jí vynesly řadu cen. Také projela i země třetího světa jako vyslankyně organizace UNICEF.
Liv velmi ráda píše, filmové scénáře i knihy. A ze vztahu s Bergmanem má dceru Linn, která je spisovatelkou a novinářkou.
