3D je "nový zvuk", napadá jednoho při pohledu na to, jak nové spektákly rezignují na zavedené principy filmového vyprávění a lákají diváky na jedinou atrakci - třetí rozměr. Něco podobného se stalo koncem 20. let, kdy se filmaři vrhli na jiné tehdy nové lákadlo - zvuk. Pražské kino Ponrepo nyní prostřednictvím snímků z posledních let němé éry dokládá mistrovství tvůrců, kteří vyprávění beze zvuku dotáhli k dokonalosti.
Vlastně by bylo logičtější, kdyby se němý film vyvinul ze zvukového, ne naopak, poznamenala jednou hvězda americké němé kinematografie Mary Pickfordová. Tento na první pohled podivný postřeh nám připadá jako plně oprávněný, kdykoli sledujeme nějaký snímek ze "soumraku" němé éry a postavíme jeho estetické schopnosti, vysokou míru abstrakce a poezii filmového myšlení vedle snímků stejně starých nebo jen o pár měsíců pozdějších, které už toto všechno postrádaly a jako "náhradu" nabízely jediné: zvuk.
Právě filmy z dvou tří let tohoto soumraku tvoří převážnou část přehlídky v Ponrepu. Představí se v ní světový němý film zralé éry v co největším rozpětí: od dobových hollywoodských "blockbusterů" Harolda Lloyda ke snímkům tvůrců snažících se - v v rámci tehdejšího systému - o "nezávislost" (dva americké filmy Paula Fejose). Avantgardu zdařile přetavenou do emotivního vyprávění hrané kinematografie pak reprezentuje německé divácky vděčné melodrama Asfalt a dramaticky vypjatý ruský Lidský arsenál. Spolu s dalšími snímky včetně Buñuelova skandálního Andaluského psa se v úhrnu divákovi nabízí jedinečná možnost okusit naplno veškeré bohatství, které s neuvěřitelně vyspělou formou "končícího" němého filmu provždy zmizelo a prvoplánové kýče jako The Artist, aktuální držitel pěti Oscarů, se je snaží marně imitovat.
