Black Panther z univerza komiksového vydavatelství a filmového studia Marvel není v rámci filmů o superhrdinech žádným zlomem, díky zasazení do exotického prostředí i důkladné práci s postavami však do žánru přece jen přináší něco nového.
Ve srovnání s konkurenční společnosti DC buduje Marvel své filmové univerzum pozvolna a déle než deset let. Ovšem po takové době a řadě samostatných (Iron Man, Thor, Neuvěřitelný Hulk...) i různě propojených (cyklus Avengers) snímků leckdo nabyl dojmu, že se série nerozrůstá o stále originální díla, ale že se místo toho opakuje už léty osvědčený a zavedený koncept. V poslední době se objevily snímky, které jako by se snažily určitý stereotyp série prolomit, vždy se ale jednalo pouze o malá ozvláštnění, díky kterým si Marvel mohl své diváky déle udržet. Přichází tak v tomto ohledu Black Panther s něčím výrazně novým?
Děj se tentokrát přesouvá do fiktivního afrického státu Wakanda, který si za cenu vlastní uzavřenosti před okolním světem (navenek se Wakanda snaží působit jako chudý zemědělský stát) uchránila vlastní nerostné bohatství - materiál zvaný vibranium. Díky němu disponuje Wakanda nejvyspělejší technologií na Zemi, ale zároveň si prostřednictvím izolace uchovává své tradice, jak je patrné z korunovace prince T'Chally (Chadwick Boseman). Ten musí svou vlast s využitím zbroje a schopností superhrdiny Black Panthera ubránit před nepřáteli, kteří ji a její tajemství ohrožují - zejména vůči pašeráku zbraní Ulysseu Klaueovi (Andy Serkis), jemuž pomáhá neznámý Erik "Killmonger" Stevens (Michael B. Jordan).
Hned v první třetině zaujme Black Panther prostředím Wakandy, která díky bohaté výpravě, kostýmům a na poměry Marvelu nezvykle výrazným soundtrackem působí velmi živým dojmem. Nicméně hlavním důvodem, proč byl kolem Black Panthera takový rozruch už dlouho dobu před premiérou, je to, že se jedná o první komiksový blockbuster, za nímž stojí tvůrci a herci převážně afroamerického původu a který této okolnosti využívá k nastolení otázek, jež v rámci komiksového žánru nezaznívají zrovna často.
Hlavním prostředkem, který v této souvislosti Black Panther využívá, jsou pečlivě prokreslené postavy. Ačkoliv konflikt v jádru vyprávění v závěru nabývá globálních rozměrů, jeho zdrojem zůstávají postavy a jejich často neslučitelné názory na postavení Wakandy ve světě. To je předmětem všech sporů: její odloučení od zbytku světa lze totiž vykládat i jako sobectví vůči těm, kterým by svým bohatstvím mohla pomoci. Právě na tento problém poukazuje skutečný T'Challův protivník.
Způsob, jímž Marvel většinou času pojímá záporné postavy svých příběhů (dobře zahrané, ale kvůli absenci výrazných motivací i snadno zapomenutelné figury), jako by zde byl přímo reflektován. V prvním dějství se dění točí kolem Serkisova padoucha evokujícího spíše postavy z bondovské série, ten je ovšem vzápětí vystřídán postavou mnohem zajímavější. Jordanův Killmonger totiž díky svému skromnému zázemí Afroameričana vyrůstajícího v kalifornském Oaklandu (sám režisér je oaklandský rodák) zastupuje ty vyloučené a upozaděné, pro něž ani Wakanda se všemi svými prostředky nic nedělá. Stále se jedná o hlavního antagonistu, nicméně jeho příchod je i výzvou vůči tamnímu statu quo, která nemůže být pouze potlačena, ale která může přimět hlavní aktéry k přehodnocení vlastních postojů.
Ve většině ohledů však Black Panther stále jen naplňuje zavedený koncept, byť zajímavější cestou. Až na neotřelou práci s postavami se příběh odvíjí poněkud předvídatelně a spíše jen plní schéma nastolené předcházejícími filmy. Stejně tak působivé rituální souboje snímané zblízka ke konci snímku nahradí další tuctová bitva, která máločím zaujme. Díky skutečnosti, že se nebojí podobu komiksového žánru posledních let obohatit o nová prostředí i o dosud nenastolená témata, však Black Panther i tak patří v daném kontextu k tomu povedenějšímu.
