Záplava slavných herců – ale hvězdy si tu jsou rovny s téměř neznámými kolegy. Velká tragédie americké politiky – ale podaná bez patosu a civilně. Film Bobby je neprávem opomíjenou oslavou hodnot, za něž Amerika před čtyřiceti lety bojovala a které by i teď potřebovaly trochu popostrčit.
Emilio Estevez velkou díru do světa neudělal. Syn slavného herce Martina Sheena (Apokalypsa, Skrytá identita) a bratr nechvalně proslulého Charlieho Sheena (Četa, seriál Dva a půl chlapa) měl k velké kariéře našlápnuto na konci 80. let, ale šanci se mu i přes účast ve filmech jako Snídaňový klub nebo Mladé pušky nepodařilo využít. O to větší bylo překvapení, když v roce 2006 vyrukoval s režijním počinem Bobby: zralým, suverénně vyprávěným filmem, který si nebral na mušku nic menšího než atentát na senátora Roberta F. Kennedyho v roce 1968. Mladšího bratra známějšího prezidenta Johna F. Kennedyho zastřelil fanatický Palestinec Sirhan Sirhan v hotelu Ambassador v Los Angeles. "RFK", bytostný liberál a aktivista v oblasti lidských práv, tehdy měl velké šance stát se dalším americkým prezidentem a mnoho lidí v něj po smrti jeho bratra vkládalo naděje na zlepšení americké situace – v otázkách sahajících od domácí rasové segregace až po zahraniční válku ve Vietnamu.
Estevez volí tradiční postup ukázat velkou historickou událost na pozadí malých, "kuchyňských" osobních dějin obyčejných lidí. "Kuchyňských" dokonce doslova: protože Bobby se odehrává ve zmíněném Ambassadoru a mapuje ho napříč všemi patry od luxusních apartmánů až po "flek" dveřníka u vchodových vrat, nemůže se vyhnout ani hotelové kuchyni, kde se se atentát ostatně stal. A v tomhle je Estevezův film dokonalou reflexí Kennedyho politiky, esencí demokratického rovnostářství bez jakéhokoliv populismu: v Bobbym se nedělá rozdíl mezi bohatým magnátem nebo posledním hotelovým podržtaškou, klíčové slovo je "my". Estevez po vzoru Roberta Altmana vytváří životnou mozaiku postav, charakterů i figurek, které daný hotel v onen osudný den navštívily, a vykresluje tak přesný obraz tehdejší americké společnosti.
A že je na co se dívat: účast v rozpočtově malé, myšlenkově obrovské fresce přijaly takové hvězdy jako Anthony Hopkins, Demi Mooreová, Sharon Stoneová, Elijah Wood a další, někteří v nejlepších rolích svých kariér. Třeba právě nijak lichotivá konfrontace odkvétajících krásek Mooreové a Stoneové ukazuje, že tyhle dvě herečky talentem v posledních dekádách dosti šetřily a v rukou dobrého režiséra přitom dokážou potit krev. Drobnokresba postav se zdá být přesná až příliš: trvá půldruhé hodiny, než se Estevez sítí figur prokouše k ústřední vraždě. Je to ale záměr: když se všechny dějové linky spojí dohromady, zasažený politik zalije krví kuchyňské dlaždičky a ve zvukové stopě se k tomu spustí "Bobbyho" slavný projev o nesmyslnosti násilí, najednou to všechno secvakne dohromady a divák se sesune pod jednou z nejdrtivějších filmových scén posledních let. Estevezův snímek funguje jako ta nejklasičtější tragédie: prostřednictvím katastrofy nás upomíná na ty nejzákladnější hodnoty a dává nám sílu žít dál.
