Na cestě k němu domů do jihočeských Bořic jsme letos v zimě skoro zapadli. Pak ale zatopil v kamnech a bylo dobře. Režisér a scenárista Bohdan Sláma žije s manželkou a syny daleko od ruchu Prahy. V metropoli však natočil svůj nový film Bába z ledu z prostředí otužilců.
Lezete v zimě do studené vody?
Pravidelný otužilec nejsem, ale občas do vody v zimě vlezu. Ostatně za domem máme rybník. Na Nový rok u nás byla herečka Zuzana Kronerová, rozbili jsme kladivem led a trochu se i s jejím mužem a mým nejstarším synem namočili.
Ve filmu Bába z ledu hraje Zuzana Kronerová ženu, která se vyvlékne z vlivu svých dospělých mamánkovských synů po seznámení s přítelem otužilcem. Ráchat se ve studené vodě jste ji učil vy?
Zuzana o roli stála, ale do studené vody se jí nechtělo, vytáčela se, pořád se ptala, jestli ve scénách ve vodě nemůžeme použít nějaké speciální triky (smích). Říkal jsem, že ne, že do té vody bude doopravdy lézt. Pořád se cukala, a dokonce jsme kvůli tomu začali uvažovat o jiných herečkách. V tu chvíli ale přišel zlom. Jakmile jsme se zmínili o přeobsazení, Kronerová skočila do vody a už ji z ní nikdo nedostal (smích).
A co Pavel Nový, který hraje jejího přítele?
Pavel Nový se otužuje už dlouho, i když taky není profík. Je slavný spíš tím, že i v mrazu chodí v kraťasech. Neustále. Má dost dlouhé nohy, tak se jimi asi chlubí. Je to dobrý člověk a statečný chlap, prošel si těžkou nemocí. Taková zkušenost se vám vtiskne do tváře. Proto se hodil do role otužilce Bróni, který se v životě chytne druhé šance.
Oběma jste dopřál nejen otužování, ale i poměrně odvážnou sexuální scénu.
Co je na ní odvážného?
Nejsme zvyklí vídat na plátně starší ročníky při sexu.
Lidská sexualita je obecně šokující, když ji ukazujete. A přitom je to naše přirozenost. Odvážní byli herci, že do toho šli. Ale věděli, že ta scéna má smysl.
Proč jste se rozhodl vlastně vyprávět příběh Bróni a Hany?
Bavilo mě na tom, že Hana, Zuzanina postava, má dva víceméně neschopné syny, kteří na ní i jako dospělí pořád visí. Spousta lidí odmítá přeskočit od svých matek do dospělosti. Hana je otrok, ale neuvědomuje si to, musí se vymanit z role oběti a předefi novat vztah k synům. Zajímavá je i postava Bróni, který se projeví jako vnímavý otcovský vzor pro Hanina vnuka Ivánka, jehož rodina nefunguje. Vytváření paralelních citových společenství je podle mě důležité.
Alternativních rodinných vazeb máte dost i ve svém životě. Děti jste adoptovali...
Ano, a jsme šťastní, že jsme to udělali. Pocházím z rodiny, kde panují harmonické vztahy a vlastně mě přímo děsí, když vztahy, nefungují. V každé rodině se občas odehrávají nějaké nesrovnalosti, my máme čtyři syny od šestnácti do osmadvaceti let, kteří si už v lecčems jedou životem po svém, a někdy to pochopitelně není jednoduché. Oni tvrdí, že jsem otrokář, já zas tvrdím, že jsem otrok. Ale máme se všichni rádi a držíme spolu.
Bába z ledu je podle mě přístupnější a lehčí než vaše předchozí poměrně vypjatá dramata Venkovský učitel, Štěstí a Čtyři slunce, kterým mnozí dávali nálepku "sociální realismus".
Filmy rozlišuju spíš podle toho, jestli je v nich duše a něco ve vás po nich zůstane. A takové filmy se snažím dělat. Jinými věcmi se nezabývám. Když jsme třeba točili Štěstí, v němž Toník Pavla Lišky staví v polorozbořeném domě koupelnu, lidé mi vyčítali ten sociální aspekt, že přeháním, že dneska už bez koupelny nikdo nežije. Vtipné bylo, že my jsme v té době ještě zdaleka neměli dostavěno a s pěti dětmi jsme tu žili bez koupelny, i když ten film byl už v kinech (smích). Sociální je pro mě film tehdy, pokud pojednává o vztazích. To, v jakém prostředí moje postavy žijí, není tak důležité.
Co od postav ve svých filmech chcete?
Mám rád postavy, které mají schopnost sebeproměny. Naopak mě děsí lidé, kteří si neustále melou svou, i když se všechno kolem nich posouvá a mění a tu svou zacyklenost si nejsou schopni uvědomit. Mám rád lidi, kteří umějí překvapovat. V dobrém, samozřejmě. Masový vrah umí také překvapit.
Jednou jste řekl, že většina českých filmařů ukazuje sny, vy noční můry. Jak jste to myslel?
Čtyři slunce, Štěstí i Venkovský učitel jsou plné situací, které nesvědčí o tom, že život je pouze idylka a že do kina se máme přijít jenom pobavit. Závidím filmařům, kteří mají dar ukazovat krásy života. Ale nejvíce mě fascinují ti, kteří dokážou ukázat, že život je současně krásný i hrozivý.
Mnozí by vám teď řekli: Proč se na ty nepříjemné věci koukat na plátně, když se dějí v životě?
Na to ale existuje odpověď. Smysl má, když příběh obsahuje katarzi, očištění. Tím splňuje základní úkol zobrazit těžkost života a dát tak divákovi možnost nahlédnout na těžkosti jeho vlastního života z jiné perspektivy.
O jednoho z pěti synů jste přišel, zemřel při autonehodě. Jak taková strašná událost člověka poznamená?
Taková hrozná tragédie poznamená navždycky, nedá se před tím nijak utéct. Jediná cesta je sebrat se ze dna a žít a pracovat dál s bolestně nabytým vědomím, jak je všechno kolem křehké, pomíjivé a dočasné. Je třeba si vážit každého okamžiku a snažit se mít všechno kolem sebe v pořádku.
Proč jste se rozhodl žít na vesnici u Písku, a ne v Praze?
Otevřu dveře a stojím na louce, ujdu pár kroků a jsem v lese. Je tady čistý vzduch, voda, ticho a kolem dobří lidi. Ale kdybych neměl možnost pracovat v Praze, už jsme dávno umřeli hlady.
Sám jste rekonstruoval?
Mám šikovné sousedy, kteří mi pomohli, nejsem zedník, jenom takový přidavač s krumpáčem a lopatou. Zas taková idyla to každopádně není, pro kluky v dospívajícím věku je to složitější. Ve městě si zavolají a jdou s kamarády ven, tady jsou závislí na rodičovském "taxíku". Vesnice kolem se vlastně pořád vybydlují.
Takže žádný exodus do vesnic kolem sebe nepozorujete?
Původně jsem si myslel, že všechny okolní domy budou obsazeny lidmi, kterým bude k práci stačit internet, a že to tady ožije. Ano, jsou tu, máme v sousedství několik takových rodin, úžasnou komunitu, se kterou je legrace. Za patnáct let, co tu žijeme, se ale moc věcí nezměnilo a to mě mrzí. Problém bude asi i v té absenci hromadné dopravy. Naštěstí nedaleko v Písku je super základka i střední školy.
Nedívají se tady na vás jako na náplavy?
Jasně že jo, ale bydlíme tady už dlouho a máme propletené osudy. Je tady hodně lidí s hlubokými kořeny a díky nim to tu poznáváme. Jsou tady statky s historií sahající do 13. století, což je fascinující. Bylo to zkrátka dobré rozhodnutí, jsme šťastní. V Praze mi trochu zvlhnou oči, když vidím Hrad, přijedu tam jako vesničan. Pak je mi líto ale třeba lidí, co běhají Prahou, že musejí při sportu dýchat ty zplodiny. To tady nemáme, tedy pokud někdo zrovna nepálí PET lahve.
Cítíte rozdělenou společnost, o které se stále častěji mluví? Že lidé z měst nerozumějí lidem z vesnic a naopak?
Vidím to pohledem Pražana i vesničana. Na venkově je těžké obstát, pokud tedy nejste dobrý řemeslník, ten se uživí vždycky. Jinak ale spousta lidí dělá hodně těžkou práci za mizerný plat. Vidím, jak lidé jezdí na noční šichty do montoven u Písku, to je šílená dřina. Ten sociální rozdíl pak lidi frustruje a mají pocit, že lidé z města se mají mnohem líp. Netuší přitom, že městská chudoba je stejný, ne-li větší problém. Všichni zdrhají do Prahy, je to logické, je to centrum, co nasává mozky, příležitosti a tečou tam peníze. Ve společnosti by se ale mělo pracovat na tom, aby bylo možné v pohodě existovat i na vesnici. To je ale běh na hodně dlouhou trať.
A co zobrazení vesnice ve filmu? O tom se teď hodně mluvilo v souvislosti s minisérií Pustina, která se odehrává na místech určených k demolici.
Když pět různých lidí zažije hospodskou rvačku, uslyšíte pět různých příběhů, jak se všechno událo, kdo hodil první půllitrem. Každý to vidí jinak a každý si z obrazu venkova bere něco jiného. Navíc filmaři většinou žijí v Praze a vnímají pak venkov jinak. Zajímal by mě pohled Honzy Prušinovského, ten už projevil velký cit v Okresním přeboru. Důležité je postihnout jazyk a způsob myšlení, nejkrásnějšími filmy o vesnici jsou pro mě Hoří, má panenko a Intimní osvětlení.
Na FAMU jste zažil jako učitelku Věru Chytilovou. Byla opravdu takový pes, jak se říká?
Měl jsem štěstí, že jsem Věře asistoval ještě ve druháku na Dědictví, pak tedy ještě na Pastičkách, což ale skončilo hrozně, protože mě vyhnala z placu s tím, že jsem neschopný pomocný režisér, což je pravda. Věra nás každopádně vůbec nešetřila, dělala z nás permanentně blbce. Když jsem na FAMU přišel, neměl jsem skoro žádnou sebedůvěru. Ona pak zlikvidovala i ten žalostný zbytek mínění, co jsem o sobě měl. Ale to mě nakoplo.
Historky o tom, jak se na FAMU brečí při přijímačkách nebo při klauzurách, školu předcházejí.
Profese režiséra je podobná pilotovi stíhačky, člověk pro ni musí mít dispozice. Proto ta škola musí být vysoce náročná. Člověk musí celou svou profesní dráhu dokazovat, že má na to, film dělat. Máme celou řadu absolventů, kteří mají velký talent a cit pro film, ale profesně se vůbec neuplatnili. O to víc mě těší, když se někomu daří. Julius Ševčík natočil skvělý film o Janu Masarykovi, Olmo Omerzu po Rodinném filmu natáčí další.
Co pak dělat, když se ve filmu profesně neuplatníte?
Strašné pro mě bylo, když jsem potkal našeho absolventa Vítka Zapletala v bílé košili se žlutou kravatou, jak hlídá na vrátnici České televize. Šokovaně jsem na něj koukal a on mi vysvětlil, že se nechal zaměstnat u bezpečnostní agentury. Má rodinu, z čeho ji má živit? Přitom má natočený celovečerní film Prach, který byl s úspěchem uvedený v Karlových Varech, a reprezentuje vzácnou spirituální vnímavost. Navrhl jsem děkanovi, aby se v rámci bakalářského studia režie učilo obkladačství a v magisterském studiu instalatérství. Sám jsme se po škole živil jako pacholek u koní, jako obkladač nebo instalatér bych na tom byl líp.
Na FAMU teď sám učíte. Čím vás studenti překvapují?
V tom, jaká témata jsou pro ně zajímavá, jak bystře pozorují a hodnotí svět kolem. Škola má ale největší hodnotu, že je praktická, že si všechno mohou vyzkoušet.
Vydal jste knihu rozhovorů s Milošem Formanem, s nímž jste strávil 60 hodin a který jinak rozhovory moc nedává. Jak se vám spolu diskutovalo?
Je to mimořádně pohodový, chytrý a mírumilovný člověk. Mnohokrát mě překvapil. Vždycky působil jako velký suverén, se mnou se ale nebál bavit o tom, jaké je pro něho utrpení, když chce dělat film pořádně a na maximum. Že si lidé myslí, že mu to jen tak padá z ruky. No, nepadá.
Jak to teď vypadá s vaším dalším projektem, novou adaptací Osudů dobrého vojáka Švejka?
Teď jsme v době zkoušek, hledáme herecký výraz. A budeme žádat o peníze v Německu. Je to dost dobrodružný projekt, v Čechách každý Švejkovi rozumí, takže pro mě je to jako sedět na střeše muničního skladu s nevybuchlou municí. Hašek je zarytý v duši národa, hlavně to, jak postihl přístup k životu v neuvěřitelných situacích. Vše vypovídá o hrůze a nesmyslnosti války. S humorem, což je osvědčený způsob, jak se vyrovnat se světem.
A kým je pro vás Švejk?
Je to malý bezbranný člověk, jehož jedinou zbraní je schopnost hrát se světem hru. Jeho rysem je, že nezůstává v roli oběti, bojuje a vítězí. V jakékoli době číhá nebezpečí, že člověk a lidskost přestanou mít hlavní váhu. Což je ta noční můra, o níž jsem mluvil.
Bohdan Sláma (49)
Režisér a scenárista, jehož druhý film Štěstí (2005) získal sedm Českých lvů a vyhrál festival v San Sebastianu. Narodil se v Opavě, nejprve studoval na ČVUT, pak absolvoval FAMU a nějaký čas pracoval Německu. Ještě za studií asistoval Věře Chytilové na Dědictví aneb Kurvahošigutntág (1992), v roce 2001 debutoval filmem Divoké včely, následovaly snímky Venkovský učitel (2007) a Čtyři slunce (2012). Natočil také několik dílů seriálu Kancelář Blaník, vede katedru režie na FAMU. S manželkou Mirkou, která pracuje jako knižní editorka, žije na statku v jižních Čechách. Mají čtyři adoptované syny. V těchto dnech šel do kin jeho nový film Bába z ledu, který vznikl v koprodukci Česka, Slovenska a Francie, a v současnosti pracuje na novém Švejkovi. |