Milovala hudbu, ale hudba nemilovala ji. Florence Foster Jenkinsová (1868-1964) byla nejen velkou mecenáškou newyorského hudebního světa, ale také výraznou zpěvačkou - byť zpívat vůbec neuměla. O jejím osudu vznikl film, který šel do českých kin minulý týden. Celý se nese v duchu poselství, že nezáleží na tom, co si o vás myslí okolí, ale jen a pouze na tom, abyste to, co milujete, dělali srdcem a bez ohledu na cokoli. Jak špatná je tato ústřední teze, dokládají zástupy zoufalců z řad Hvězdné pěchoty nebo současných českých muzikálů.
Když budete chtít, dokážete cokoli. Jak zhoubná je tato myšlenka pro lidi bez talentu, vidíme nejen v uměleckém světě všude kolem sebe. Lidé zkrátka nejsou všichni stejní, někteří mají k umění a tvorbě mnohem větší předpoklady. Levicová teorie, že všichni máme na začátku stejné šance, zkrátka pravdivá není. A jsou oblasti, v nichž nepomůže ani mravenčí píle. Zpěv je toho klasickým příkladem - a Florence Jenkinsová nejzářivější ukázkou.
Vyprodat Carnegie Hall
Florence (Meryl Streepová) pocházela z bohaté rodiny, výhodně se i provdala, ale její duše patřila múzám. Od dětství se chtěla stát slavnou a úspěšnou hudebnicí: nejprve pianistkou, a když nemoc v dětství tento sen zhatila, rozhodla se, že bude zpěvačkou. Z pozice štědré mecenášky získala v uměleckém světě velké jméno, a tak když se rozhodla pro aktivní zpěv, kolem se nenašel nikdo, kdo by jí dokázal říct pravdu. Ani manžel St. Clair Bayfield (Hugh Grant), jenž naopak dělal vše pro to, aby ji od reakcí okolního světa uchránil. Neváhal třeba skoupit celý náklad novin, v nichž na Florencin zpěv vyšla velmi nelichotivá recenze, či na vystoupeních zajistit loajální publikum, od nějž se Florence pravdu nedozví.
Proto nelitoval námahy, aby své ženě zajistil skvělého klavíristu, který by ji doprovázel. Cosmé (Simon Helberg) je nejprve zděšený, na čem že se to má podílet, ale nakonec i on přijímá svoji roli. A pak přede všemi vyvstane úkol z nejtěžších, Florence se rozhodne zazpívat v Mekce hudby, newyorské Carnegie Hall. St. Clair se jí to snaží rozmluvit, ale nemá šanci. Pro všechny nastanou perné chvilky, které dostatečně prověří jejich charaktery.
Další Oscar pro Meryl?
V titulní roli se objeví nedostižná Meryl Streepová, pro niž je role Florence Jenkinsové další zajímavou úlohou jejího bohatého profesního života. Poradila si s ní hezky, její "nejhorší zpěvačka na světě" je roztomile naivní, okouzlující a navzdory tragickému podtextu natolik bezstarostná, že jí divák chtě nechtě musí podlehnout. V poslední době bývá zvykem, že držitelka tří cen Akademie Streepová se pravidelně objevuje mezi nominovanými na Oscara (za posledních dvacet let - od roku 1996 - se jí této pocty dostalo desetkrát), a nebude se co divit, pokud ji další cesta na slavnostní ceremoniál potká i za půl roku.
Ostatní figury už tak zajímavé nejsou. Hugh Grant prý uvažoval, že s herectvím sekne, ale kvůli tomuto filmu se rozmyslel, tak moc si chtěl s Meryl Streepovou zahrát. Dokonce z ní byl na place nervózní a jeho strach opadl až ve chvíli, kdy se i veliké Meryl stalo, že zapomněla text. Škoda jen, že na jeho lehce unaveném herectví není tahle vzpruha znát, St. Clair je jen doplňkem snímku s nejasnou motivací. To je ovšem režijní chyba - celou dobu film omílá, jak důležité je podporovat toho, koho milujeme, ale ukáže se, že St. Clair má celou dobu paralelní vztah s milenkou. A aby toho nebylo málo, tato dějová linka vyšumí bez uspokojivého rozuzlení.
I mistr tesař se utne
Za Božskou Florence je zodpovědný výborný režisér Stephen Frears, autor skvělých Nebezpečných známostí (verze z roku 1988 s Johnem Malkovichem, Glenn Closeovou a Michelle Pfeifferovou) nebo neméně kvalitní životopisné Královny. Tady se však trošku sekl - jak výběr tématu, tak jeho zpracování prozrazují, že neměl šťastnou ruku. Přesto se mu povedl jeden výborný tah - do role mladého pianisty Cosmého obsadil Simona Helberga. Ano, toho Helberga, který kromě paběrkování v bezvýznamných snímcích zazářil jen jako Howard Wollowitz v Teorii velkého třesku. Jeho postava je osvěžující, vtipná, do určité míry zajímavější než vícerozměrná Florence.
Do jisté míry to o Božské Florence vypovídá nejlépe. To nejlepší se nakonec neskrývá v tom, kde to bylo původně zamýšleno. Režisér trošku šlápl vedle. Zvládl sice vybalancovat okamžiky trapnosti se "špatným zpěvem", ale unikla mu dramatičnost a nějaký zájem provázející téměř všechny postavy. K tomu přičtěte pochybné poselství o splnění snů a ve výsledku dostanete film, který na první dobrou může nadchnout, ale při troše přemýšlení většina lepšího dojmu vyprchá...
