Boje s cenzurou
Bulharské dokumentaristky, donašeč a vymazaný mistr animace

Málokterý snímek vzbudil v posledních desetiletích v Bulharsku takový zájem diváků a zároveň takové vášně a kontroverzní reakce jako dokument Strýček Tony, Tři blázni a tajná policie (Uncle Tony, Three Fools and the Secret Service). Hlavní postavou snímku je Anton Trajanov (známý jako strýc Tony), který společně s Doněm Donevem vytvořil v 70. letech, kdy byla bulharská animace celosvětově známá, mimo jiné i legendární sérii kraťasů Tři blázni (Trimata glupaci). Zatímco Donev byl oblíbenec komunistického režimu a vybudoval si záviděníhodnou kariéru na mezinárodní úrovni, strýc Tony zůstal v pozadí a bylo mu znemožněno točit vlastní filmy.

A jak ve filmu dokazují jeho autorky Vesela Kazakova a Mina Mileva, jedním z aktivních agentů bulharské Státní bezpečnosti byl právě Doňo Donev. Hned po svém dokončení snímek podpořený pražským Institutem dokumentárního filmu čelil pokusům o uvalení cenzury a autorky filmu jsou dodnes vystaveny tvrdé kritice a v některých případech i šikaně ze strany bulharských filmových institucí i svých kolegů.

Kdy jste začaly pracovat na tomto snímku a z jakého důvodu jste se rozhodly celý příběh zfilmovat?
Nápad na film jsme měly už v roce 2010. Sice jsme v té době pracovaly na dalších projektech, ale říkaly jsme si, že by dávalo smysl pustit se nejdříve do tohoto filmu. I když jde o malý a intimní snímek, odkrývá velké téma naší společnosti, které zůstalo dodnes nevyřešeno. Nehledě na skutečnost, že tak úžasný člověk jako Antony Trajanov nedostal dodnes žádné oficiální uznání za svůj nepopiratelný přínos bulharské kultuře. Není v žádné encyklopedii ani na internetu, nikdy nebyl v televizi a nenajdete ho ani v materiálech bulharské Filmové akademie, kde přes dva roky vyučoval animaci. Vedení katedry animované tvorby dokonce popírá jeho působení na akademii. Prestižní americký filmový časopis Variety tuto skutečnost přesně vystihuje jako "kafkovské vykrucování se". Navzdory tomu byl strýc Tony v době, kdy jsme začali natáčet, žijící legendou. Jeho studenti ho zbožňovali a každý, kdo chtěl studovat animaci, začínal u něj. Je hrozná škoda, že zemřel během střihání filmu a nedožil se jeho úspěchu. Střih totiž zabral více času, protože film nebyl podpořen státním fondem; financovali jsme ho tak z vlastních zdrojů.

Postavičky Tří bláznů se v 70. letech proslavily i mimo Bulharsko, ale raději je dnešním čtenářům přibližte.
Antony Trajanov, kterému každý říkal strýc Tony, hrál hlavní roli v uměleckém zpracování spousty slavných bulharských animovaných filmů včetně Tří bláznů, ale zůstal neznámý hlavně kvůli politickým okolnostem. V té době mohli režírovat filmy ve Státním filmovém studiu jen lidé těsně spjatí s komunistickou stranou. Hlavním problémem vylíčeném v našem snímku je skutečnost, že strýc Tony chtěl točit vlastní filmy, ale po více než dvacet let mu to nebylo umožněno. Šlo navíc o nejlepší léta jeho umělecké dráhy. Série Tři blázni režírovaná Doněm Donevem byla geniálním počinem také díky Trajanově vynikající animaci a choreografii. V našem filmu jsme chtěly upozornit i na skutečnost, že spousta velkých děl v různých uměleckých sférách je výsledkem spoluautorství.

Váš snímek byl v Bulharsku promítán od listopadu 2013 až do letošního července a měl na dokument prý rekordní návštěvnost.
Promítal se v Sofii ve třech artových kinech a měly jsme i projekce mimo hlavní město. Byla to ale velká bitva dostat film do distribuce a udržet ho pak v kinech, protože se nám v tom spousta lidí snažila zabránit. Souhlasily jsme s tím, že každé představení musí mít určitou návštěvnost, jinak ho kina mohou sama stáhnout. Jedno kino ho stáhlo po pouhých dvou měsících, i když mělo návštěvnost dobrou. Další udělalo to samé po třech měsících. Ředitelé těchto kin byli z filmu doslova běsní, protože jim stále někdo volal a vyvíjel nátlak na stažení filmu.

V nezávislém Euro Cinema v Sofii, kde byl film promítán až do července, to vypadalo, že na tlaky institucí kašlou, i když i jim přicházely dopisy hrozící soudní žalobou, pokud film ihned nestáhnou; ale i tam nakonec ze strachu raději film přestali uvádět. Navíc se v té době nenašel ani jeden filmový kritik, který by našel odvahu o našem filmu napsat. Jen v časopise Cinema vyšel jeden hodně zlý článek od ředitele jednoho z kin, kde film promítali. Dostali jsme se tak do úplné izolace. I tak ale vidělo náš film celkově kolem tří tisíc lidí, což není mnoho, ale vezmeme-li v úvahu, že dokument u nás není moc populární žánr a že náš snímek postupně v podstatě zakázali promítat, je to dost. Od konce komunismu jde asi o nejnavštěvovanější dokument.

Váš film koprodukovala Bulharská státní televize, ale později s podporou přestala. Věděli tam od počátku, že součástí filmu bude i informace, že Doňo Donev byl agentem Státní bezpečnosti?
Na tom, že Donev byl agentem, není nic nového či šokujícího. Tato informace je známá už od roku 2003, kdy jeho spis zveřejnil jeden novinář v souvislosti s jeho kandidaturou do parlamentu. Státní televize nám byla velmi nápomocná během natáčení a umožnila nám dát do filmu náš autorský pohled, čehož si velmi vážíme. Později ale bohužel svou podporu pozastavila, to je pravda. A i přes dříve avizované uvedení ho dodnes nevysílala. Předpokládáme, že je to záležitost vnitřních rozporů a osobních neshod uvnitř televize, protože někteří lidé tam náš film vášnivě podporují a jiní ho zase stejně vášnivě zatracují.

Jaké jsou hlavní důvody kritiky vašeho filmu ze strany bulharského Národního filmového centra a Bulharské filmařské unie?
Národní filmové centrum se proti nám obrátilo s nástupem nového dočasného ředitele. Ten se pasoval do role obhájce příbuzných Doňa Doneva a začal proti našemu filmu i nám samotným hodně agresivně vystupovat. Dokonce osobně rozesílá dopisy filmovým festivalům po celém světě, aby náš film nepromítali, protože je prý ilegální. Bulharská filmařská unie se naštvala ve chvíli, kdy jsme zveřejnily, že nás v rozporu se všemi pravidly diskvalifikovala z nominací na Národní filmové ceny. Stalo se tak hned po dopise od příbuzných Doneva, kteří se snažili zabránit našemu filmu v nominaci na režisérskou cenu. Začali jsme si stěžovat a trvali na přepočítání hlasů, protože se ukázalo, že jsme byly nominovány kromě ceny za režii i na ocenění pro nejlepší dokument. Během slavnostního udílení cen jsme se dostaly na pódium a oznámily, že v Bulharsku je opět cenzura. Celá ceremonie byla vysílána v přímém přenosu v Bulharské státní televizi a naše vystoupení vzbudilo velký poprask.

Vyhrožovali vám i osobně?
Ano, dostaly jsme podobné výhrůžky a myslíme si, že jsou bohužel ohledně naší budoucí práce velmi realistické. Od té doby, co začaly problémy se strýcem Tonym, byly naše další projekty už třikrát zamítnuty. Samozřejmě to mohlo být z uměleckých důvodů, to nikdo nemůže dokázat. Jestli ale tyto tendence budou pokračovat a naše projekty budou stále odmítány, už o žádnou náhodu nepůjde. Zajímavostí je, že jeden z našich odmítnutých projektů skončil v našem Národním filmovém centru na posledním místě a přitom získal evropský grant z programu Media, kde o jeho uměleckých kvalitách evidentně nikdo z Evropské komise nepochyboval.

Jsou vaše argumenty o spolupráci Doneva se Státní bezpečností opravdu tak silné, že se nebojíte snahy jeho příbuzných zažalovat vás za pomluvu a zakázat promítání filmu soudní cestou?
O pomluvu by se jednalo v případě lživých obvinění a očerňování a to není rozhodně náš případ. Náš film je velmi mírný, vyzdvihujeme v něm Donevovy umělecké zásluhy. A protože nám Donevovi příbuzní pomluvu nemohou dokázat, začali útočit na autorská práva ohledně použití ukázek z Donevových filmů. Ta ale máme všechna pečlivě ošetřená a veškeré smlouvy můžeme na požádání komukoli ukázat. Přitom dopisy světovým festivalům, které rozesílá zmíněný ředitel Národního filmového centra, jsou nadepsány "Oficiální varování pro zneužití autorských práv".

Jsou opravdu všichni členové Bulharské filmařské unie proti vašemu filmu? Zaznamenaly jste i nějaké vstřícné reakce na vaši podporu?
Skvělým způsobem nás podpořila například producentka dokumetárních filmů Martička Božilova a její Balkan Documentary Centre - BDC. Řekla nám, že se v Bulharsku musíme naučit vyrovnávat se s tématy naší nedávné minulosti, aby v naší společnosti mohlo dojít k usmíření. Zástupkyně ředitele filmového festivalu v Sofii a členka evropské filmové komise Mira Staleva nám vyjádřila podporu slovy, že by se o naší kauze měla dozvědět celá Evropa. Oslovila i několik novinářů, aby o tom napsali. V neposlední řadě nás také podpořili autoři v současné době oceňovaného bulharského dramatu Urok (The Lesson) a další kolegové a teď už i někteří novináři.

Na vaši obranu se postavila také evropská asociace European Documentary Network (EDN) či renomovaný časopis Variety.
Angažmá EDN bylo zásadní v psychologickém smyslu, protože do té doby žili naši kritikové v přesvědčení, že nás porazí. Nikdo takovouto reakci z Evropy nečekal a bylo pro nás úžasně uspokojující pozorovat zmatek mezi zástupci různých bulharských filmových institucí. Normálně proběhnou podobné pokusy o omezení svobody projevu v zemích, jako je naše, aniž by si jich mezinárodní komunita všimla. Jsme proto strašně vděčné za podporu od EDN, EAVE (European Audiovisual Entrepreneurs), Cineuropa a časopisů Dox Magazine a Variety.

Nepřemýšlely jste, že byste se obrátily na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku? Vždyť váš případ je evidentní porušování svobody slova.
Přesně tak! Pokud nevinný film podnítí takovou zlobu a zášť, mohl by být podobně zakázán i celý žánr dokumentárního filmu. Naše pozice není o tom předkládat další argumenty na naši obhajobu, ale podnítit civilizovanou debatu. Pokud by ani to k ničemu nevedlo, začneme zvažovat o odvolání se do Štrasburku.

Jak vidíte v současnosti svou budoucnost v bulharské dokumentární tvorbě?
Chvíli jsme přemýšlely, že odjedeme pracovat do USA. Díky vám a podobným lidem, kteří o našem případu píší a informují veřejnost i filmové profesionály, máme ale přeci jen nějakou naději. Jak jsem se již zmínila, před pár měsíci jsme získaly grant z evropských fondů a zvláštní uznání na pitching foru v Londýně. Byly jsme jedinou společností z Bulharska, která zvítězila v obrovské konkurenci kreativních projektů z celé Evropy. Nakonec možná bůh opravdu existuje a nějakou budoucnost v naší profesi nám ještě přichystá.