"Nejlepší film festivalu!" a nebo také "Co tak špatný film dělá v soutěži?". To jsou dva názory, kterých byl včera večer plný sál. Skončila tisková projekce soutěžního thrilleru Drive od dánského režiséra Nicolase Windinga Refna s Ryanem Goslingem v roli automobilového kaskadéra a zároveň nájemného řidiče při loupežích.
Festival nabídnul množství esteticky vytříbených pohledů na konec světa a problémy dnešní civilizace vůbec. Také Drive je oproti svým žánrovým kolegům výtvarně jemný, brutální násilí a absence ironie z něj ale nedělají nic pro slabé nátury. Nemluvný řidič (Ryan Gosling) se během dlouhých, náladových scén sblíží se sousedkou Irene (Carey Mulliganová) a jejím synkem.
Pak se ovšem z vězení vrátí Irenin muž Standard (Oscar Isaacs), po němž chce místní gang peníze za ochranu a Gosling se rozhodne Standardovi pomoct, i když by pro něj bylo lepší, aby se Standard usmažil ve vlastní šťávě a jemu, Goslingovi, zbyla Irene jaksi bez námahy. Vloupačka se promění v past a dosud pečlivě budované vztahy se okolo řidiče začnou hroutit jako domino v akčních sekvencích. A jakých!
Vraždy jsou stylizovány do nemilosrdných jatek, bez změkčilé Tarantinovy ironie, ale taky bez ukájení se v krvavých detailech. V protikladu s dlouhými, tichými scénami a skvěle vybranou hudbou to působí náramně. Drive vypadá jako zapomenutý klenot ze zlaté éry nezávislé kinematografie. Je to podobné zjevení jako před lety Tarantinovo Pulp Fiction, které shodou okolností v Cannes v roce 1994 zvítězilo.
O Cannes se však stále nejvíc mluví díky Larsovi von Trierovi. Jeho nešťastné severské žertování většina médií vytrhla z kontextu a nafoukla do jediného velkého canneského skandálu.
