Filmové návraty
Casablanca: začátek jednoho nádherného přátelství
03.09.2016 14:00 Původní zpráva
Ve světě zuřila nejhorší válka, jakou lidstvo poznalo, když roku 1942 tento film vznikal. A svým poselstvím to dává jasně najevo - romantický příběh milostného trojúhelníku cynického Američana, hrdiny z odboje a jejich společné lásky je jen kulisou k tomu, aby se jasně ukázalo, co je správné. Zbavit se neutrality, hodit vichystickou Francii do koše a pustit se do boje s nacisty. Jakýmikoli prostředky. V tom byla hlavní síla filmu. I proto byl v roce 1944 po právu ohodnocen Oscarem jako nejlepší film.
Tento týden do kin vstoupil v obnovené premiéře a remasterované verzi jeden z nejslavnějších filmů všech dob. Snímek, který jednoznačně patří do kinematografického kánonu a jeho zlatého fondu. A vůbec přitom nejde o to, že milostný příběh v Casablance je hodně kýčovitý a jsou v něm nádherné nesmysly jako Čechoslovák Viktor Lázsló, který jako jediný dokázal uprchnout z koncentračního tábora, přitom má nad okem jen malou jizvičku. O tom, co za hrůzy termín "koncentrační tábor" skrýval, se tehdy holt ještě nevědělo.
Ze všech putyk na celém světě si vybere tu mou
Francie byla roku 1941 nacisty poražena a částečně obsazena německou armádou. Ne tak Maroko, součást francouzské severní Afriky spravované kolaborantským vichystickým režimem. V něm se soustřeďují lidé, kteří doufají, že se jim odtud podaří dostat se do Lisabonu a pak do Ameriky - za svobodou. Většině se to však nepodaří. Zkorumpovaný komisař Renaud (Claude Rains) totiž víza prodává jen za vysoké úplatky, překupník Ugarte (Peter Lorre) na černém trhu určitě ne levněji.
Ve chvíli, kdy se městem rozkřikne zpráva o vraždě německých důstojníků a krádeži cenných víz, přichází do baru Rick´s Café Américain nesourodí návštěvníci. Nacistický major Strasser (Conrad Veidt), vyšetřující vraždu svých lidí a ztrátu víz, podvodníček Ugarte, který před svým zatčením víza schová v barovém klavíru, a známý odbojář Viktor Lázsló (Paul Henreid) se svou ženou Ilsou (Ingrid Bergmanová), již chtějí sehnat víza a odletět do Amriky, aby pokračovali v exilovém odboji. Ilsa však je dávnou láskou majitele baru Ricka Blaina (Humphrey Bogart), který poruší všechny své zásady včetně maximální neutrality.
Dobře známý závěr je strhující. Finále na letišti mezi (postupně) Rickem, Viktorem Lázslem, Strasserem, Ilsou a Renaudem patří mezi nejpamátnější scény všech dob. Okamžik, kdy Rick sleduje odlétající letadlo do Lisabonu, zatímco Renaud znechuceně vyhazuje lahev vody Vichy, aby s Rickem vykročili do mlhy pustit se do společného boje proti nepříteli, je jedna z nejcitovanějších a zároveň nejparodovanějších v historii kinematografie.
Zahraj to znovu, Same
Co na tom, že hláška z mezititulku ve filmu nikdy nezazní, pochází z parodie bratří Marxů Noc v Casablance (a později ji využil třeba Woody Allen). Nejlépe však ilustruje nejen citovanost Casablanky, ale i milostný vztah, o nějž ve filmu jde. Na krátké okamžiky si Rick a Ilsa přejí být zase spolu, znovu prožívat svoje pařížské štěstí, vědí, že si jsou souzeni - ale problém je, že Ilsa už předtím potkala jiného správného chlapa, a dokonce si ho vzala. Když si však najdou alespoň chviličku, kdy za tónů Rickova věrného pianisty Sama vzpomínají, jak jim bylo dobře, přejí si, aby Sam hrál znovu a znovu. Jen tak mohou spolu. Jinak jim to realita prostě neumožňuje.
Takový milostný vztah by však na plátně nemohl fungovat, kdyby ho neztvárnili dobří herci. A to se podařilo. Režisér Michael Curtiz svěřil Ilsu Ingrid Bergmanové, možná ne nejlepší herečce na světě, ale ženě půvabné a s dojímavým výrazem v očích. Její smutný pohled patří mezi ty, na které se nezapomíná. Zvlášť když je věnován takové ikoně, jako je Humphrey Bogart. Cynický, životem otrávený Rick je další z řady chlapáckých postav, které Bogart ztělesňoval (tím asi nejslavnějším byl věčně opilý hrubián Charlie Allnutt v Africké Královně, za což dostal Oscara, ale bylo jich mnohem víc, a to na obou stranách zákona v noir gangsterkách - stejně nejde zapomenout třeba na detektiva Sama Spadea z Maltézského sokola). Ironický úsměšek s cigaretou nedbale zasazenou do koutku úst se k němu přiřadil natolik nesmazatelně, že si ho jinak nikdo neumí snad ani představit.
Seberte obvyklé podezřelé
Ovšem i zbytek ansámblu stojí za to. Nádherně slizký Peter Lorre vystřihl zbabělého italského podvodníka Ugarteho na výbornou, totéž platí o majiteli nejcharismatičtějšího chrapláku Claudu Rainsovi (právě jeho hlas zapříčinil, že Rains pár let předtím ztvárnil titulní postavu v Neviditelném muži, kde až do finále není vůbec vidět, a proto tolik záleželo na tónu jeho hlasu). Jeho kapitán Renaud je navzdory spolupráci s Němci a zkorumpovatelnosti figurka veskrze sympatická, vtipná a zábavná, a tak je divák hodně rád, že se v závěru s Rickem spřátelí a definitivně si vybere, která strana je ta správná.
A zapomenout nelze ani na představitele majora Strassera Conrada Veidta, jenž za Casablancu dostal nejvyšší honorář ze všech herců (25 tisíc dolarů). Byl to rodilý Němec, možná nejlepší evropský herec v němém období (Muž, který se směje, somnambul Caesar z Kabinetu doktora Caligariho, pianista s amputovanýma rukama v Orlakových rukou nebo šílený car Ivan Hrozný z Kabinetu voskových figurín), který paradoxně před nacisty odjel do Ameriky, kde ve filmech ztvárňoval - především nacisty. Mimochodem, Veidt na protest proti nacistickým praktikám do dotazníků vždy uváděl, že je Žid, přestože jím nebyl, a taky si vzal Židovku.
Líbej mě, jako by to bylo naposled
Natáčení nebylo vůbec jednoduché. Bogart si s Bergmanovou nepadli moc do oka, tehdejší Bogartova manželka Mayo Mathotová navíc manžela podezírala, že má s Bergmanovou poměr, a tak Humphrey chodil na plac často pořádně otrávený. Ke všemu byl Bogart menší než Ingrid, což bylo třeba vyřešit, aby to ve filmu tak nevypadalo, a Bergmanová dělala potíže, když si usmyslela, že je hezčí z levé strany, a tak ji kamera musí zabírat pouze levou tvář. Oba navíc měli o filmu pochybnosti, které rozmetala až jeho definitivní podoba - původně totiž nedostali kompletní scénář, a tak nevěděli, jak to celé vlastně skončí. Dlouho nebylo jasné ani to, kdo bude film režírovat (zda Curtiz, nebo Howard Hawks) či kdo v něm bude hrát (Ricka měl hrát George Raft a Ilsu Michèlle Morganová, Tamara Toumanová nebo Hedy Lamarr).
Výsledek ovšem předčil všechna očekávání. Žádná sladká limonáda, ale cynický příběh s pro milence ne ideálním závěrem a vlasteneckými scénami. Dnes nám můžou připadat k smíchu, ale v té době, kdy se spojenecká vojska čerstvě vylodila v Africe, to bralo dech. Chvilka, kdy Viktor Lázsló svým zpěvem Marseillaisy strhne celý bar, čímž přehluší prozpěvování nacistických oficírů písně Die wacht am Rhein, při natáčení strhla všechny komparsisty, z nichž většina byli uprchlíci před hitlerovskými vojsky, natolik, že jejich slzy v očích nejsou vůbec hrané.
Casablanca nakonec posbírala hned tři Oscary - za nejlepší režii, adaptovaný scénář a samozřejmě nejlepší film. Tehdy publikum doslova nabíjel nadějí, že Němci dostanou nařezáno, jakmile se proti nim všichni spojí. Dnes toto poselství nemusíme vnímat tak silně, ale stejně stojí za to vypravit se na film do kina a vychutnat si ho znovu. A znovu. Prostě tolikrát, kolikrát Sam zahraje...
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.