Na letošních Cenách Evropské filmové akademie triumfoval italský snímek Velká nádhera - ale celkově to zase tak velká nádhera nebyla. Akce budila rozpaky nudným průběhem a předvídatelnými výsledky. Ale co už, když uplynulé období v evropské kinematografii proběhlo v poklidném duchu.
A to i přes to, že dominovali nominálně horkokrevní jihoevropané. Velká nádhera, freska z prostředí římské smetánky až příliš okatě inspirovaná Felliniho Sladkým životem, pobrala čtyři ceny: za nejlepší film, režii (Paolo Sorrentino, který nemohl dorazit), herce (Toni Servillo) a střih (Cristiano Travaglioli). Italskou skvadru azuru doplnil klasik Ennio Morricone za hudbu k filmu Nejvyšší nabídka Giuseppeho Tornatoreho. Oba filmy jsou sice poněkud nevzrušivé, ale skutečně patří k tomu nejlepšímu, co v evropské kinematografii v poslední době vzniklo; pětaosmdesátiletý Morricone si navíc po celoživotní ignoraci ze strany Oscarů (dostal jen čestného) zaslouží každou cenu, jakou ještě stihne dostat. Žádná z "italských" trofejí nepřekvapila.
Dalším jihoevropanem byl Pedro Almodóvar, který získal čestnou cenu za to, co prostřednictvím evropského filmu dokázal ve světové kinematografii (European Achievement in World Cinema). Nejdřív to vypadalo na nejlepší okamžik celého předávání: na pódium v berlínském prostoru Haus der Berliner Festspiele nastoupila desítka režisérových oblíbených herců a zapěla mu s nadšením discohymnu I'm So Excited. Almodóvar celý moment nicméně zabil sáhodlouhým proslovem o dětství, svých inspiracích a zlé, zlé španělské vládě. Nakonec mu bylo věnováno kolem čtvrt hodiny, což je pro dvouhodinový přímý přenos smrtící. Navíc šlo o patnáctiminutovku neplánovanou: ze zbytku udílení bylo bolestně patrné, jak pořadatelé šetří na každé vteřině. A co se herců týče - Almodóvarovy objevy Antonio Banderas a Penélope Cruz jaksi nedorazili, nevděčníci.
Příjemným překvapením se stala (zasloužená!) cena za scénář k filmu U nich doma pro Francouze Françoise Ozona, miláčka všech novinářů, který cenu přijal s grácií. Hořkým šokem byla naopak trofej za nejlepší komedii pro Susanne Bier a její snímek Láska mezi citróny; banální romantickou veselohrou autorka navázala na festivalové kýče, které točila dříve. (S filmem Lepší svět před časem bodovala jak na cenách EFA, tak i na Oscarech.) Zajímavost vznikla v souvislosti s tím, že ostrouhalo lesbické drama Život Adele, která přitom spektakulárně bodovalo letos na festivalu v Cannes. A samozřejmostí pak bylo ocenění pro nejlepší dokument: Způsob zabíjení o politicky motivovaných masakrech v Indonésii v 60. letech Joshuovi Oppenheimerovi jistě vynese právě i toho Oscara.
Český zástupce po loňské účasti Aloise Nebela chyběl - a chyběla vlastně i nějaká "bomba", která by letošní ročník roztrhla. Všechno proběhlo tak poklidně až nudně, že na to na tiskovce po udílení otevřeně poukazovali i novináři. Na tiskovku se navíc oproti minulým ročníkům neobtěžoval dorazit ani jeden z laureátů čestných cen - vedle Almodóvara ještě čerstvá držitelka ceny za celoživotní dílo Catherine Deneuve. Při oslavném sestřihu jejích nejslavnějších filmových momentů jí sice mile vlhly oči, ale jestli se nad tím dojímal někdo z novinářů, po tiskovce si slzy zase rychle utřel.
Není každý ročník posvícení - co do filmové produkce, do výsledků cen i do způsobu jejich udílení (herečka Anke Engelke slouží na cenách EFA už několik let a mohla by si dát pauzu). Uvidíme, co uvidíme za rok v Rize.
