Do kin přicházejí dva z nejzajímavějších tuzemských filmů roku, na Oscara vyslaná norská tragikomedie Happy, Happy, pokračování taškařic agenta Johnnyho Englishe, český dokument o Jiřím Voskovcovi a jeden rekonstruovaný domácí klenot.
Slova o "české invazi" jsou trochu nepřesná; nejde o tu "invazi", ale o její "češství". Během tří týdnů do našich kin nastoupily čtyři nejlepší tuzemské počiny roku. Tři z nich však režírovali rodilí Moraváci a jeden Slovenka. Aloise Nebela, který měl premiéru před čtrnácti dny, natočil zlínský rodák Tomáš Luňák, aktuální filmy Rodina je základ státu a Nic proti ničemu mají na svědomí další Zlíňák Robert Sedláček a Petr Marek původem z Prostějova/Hranic na Moravě, za týden jde do kin koprodukční Dům Zuzany Liové ze Žiliny. Ale dost hnidopišení, při dnešním stavu financování kinematografie lze jen těžko říct, který film je ještě český a který už ne; hlavní je, že se máme na co dívat a být na co pyšní.
Marek v Nic proti ničemu stejně jako ve svých předchozích filmech Nebýt dnešní a Láska shora nepoužívá úplně mainstreamovou estetiku. Kdo se však dokáže prokousat roztřesenou (video)kamerou, divočejšími střihy a herectvím na pomezí improvizace a záměrného amatérismu, zjistí, že se dívá na naprosto srozumitelnou situaci úplně obyčejných lidí. Tedy skoro obyčejných. Tihle byli jako děti adoptovaní, seznámili se na internetovém chatu a teď se sjeli v postkomunistickém rekreačním objektu, aby si založili občanské sdružení. Inkognito se mezi ně vetře manželský pár, který adoptovaný není, ale adoptovat by chtěl. Vzniklá neporozumění, neshody a konflikty jsou v prvním plánu groteskní, ale zároveň odhalují mechanismy chování lidí v situaci, kdy jde o nastavení mezí tolerance.
Pozornost mainstreamového diváka, který ho přitom dlouhodobě ignoruje, si zaslouží i Sedláček. Po nepřekonatelné komedii Největší z Čechů se vrací k dramatičtějšímu žánru (jako u svého debutu Pravidla lži) a inspirován kauzami tunelářů a jiných vysokých manažerů vypráví o člověku, který chtě nechtě napomohl "bankovnímu zmizení" půl miliardy korun. Teď je na útěku před spravedlností, jenž maskuje jako výlet s rodinou po česko-slovenském pomezí. Sedláček nemoralizuje, zbytečně nevysvětluje, dopřává publiku luxus přemýšlet a zjišťovat, že ani ve filmu nemusejí být věci černobílé. A i tentokrát se režisérovi do výsledku pletou krásně absurdní fraškovité momenty.
Žánrově těžko zařaditelné je Happy, Happy. V něm vedle sebe kdesi na norské samotě bydlí dvě rodiny – jedna "obyčejná", druhá čítající ženu, která vytváří iluzi dokonalého života tím víc, čím míň je to pravda. Může jít o komedii s velmi černým humorem nebo o drama s lehčími momenty, těžko říct; z Happy, Happy si divák každopádně odnese zážitek ze skvělých hereckých výkonů a vědomí, že člověk může být šťastný jen tehdy, když si uvědomí realitu.
Premiéru mají ještě dokument Můj otec George Voskovec, který natočila Libuše Rudinská, a špionážní parodie Johnny English se vrací, v níž si představitel Mr. Beana Rowan Atkinson opět hraje na potrhlého Jamese Bonda.
A ještě jedna pořádná česká perla nakonec – do kin se v perfektně rekonstruované kopii vrátila Marketa Lazarová, opus magnum Františka Vláčila, považovaný za nejlepší česko(slovenský) film všech dob. Kdo neviděl, musí vidět povinně, kdo viděl, ať si Marketu dá znovu v původní kvalitě.
