Stát přidal peníze, komerční televize jeví zvýšený zájem. V Česku se točí stále více filmů. Bohužel to neznamená, že roste také jejich kvalita - český hraný film v roce 2008 zůstal ve stínu dokumentárního.
Celkem mělo v českých kinech v roce 2008 premiéru 23 snímků ryze českých, dva s výraznou českou účastí (slovenské Malé radosti, jež ale natočil Čech Zdeněk Tyc, a albánský Smutek paní Šnajdrové, který se zase celý odehrává v Českém Šternberku a hrají v něm převážně čeští herci). A Bathory, film mimo „národní" kategorie, velkolepý, ale zároveň nikoli zrovna povedený pokus o veledílo mezinárodního formátu v česko-slovenských podmínkách. Navzdory opatrným či vyloženě posměvačným kritikám se Jakubiskova „rehabilitace" čachtické paní Alžběty Báthoryové stala nejnavštěvovanějším filmem v našich kinech s více než osmi sty tisíci diváky. Druhá se trochu nečekaně umístila muzikálová komedie s písničkami od ABBY Mamma mia! a na třetí místo zamířil hned po své premiéře Hřebejkův Nestyda.
Kdo měl ambice
To podstatné se mělo odehrát již v zimě a na jaře, kdy měly premiéru novinky ambiciózních tvůrců, vesměs držitelů Českého lva, ve dvou případech několikanásobných. V poměrně krátkém odstupu se v kinech začaly promítat autorské filmy O rodičích a dětech od 
Vladimíra Michálka, Venkovský učitel od Bohdana Slámy a Karamazovi Petra Zelenky. Ani jeden vyloženě nezklamal, ale ani jeden bez výhrad nenadchl. Michálkův přepis novely Emila Hakla je příjemně civilní, ale selhává v místech, kde má z literatury udělat film. Bohdan Sláma opět pracuje s vypjatými emocemi nanejvýš citlivě, úskalí poněkud vyspekulované zápletky tím ovšem úplně nevymaže. A Petr Zelenka je suverénní v divadelní i filmové inscenaci Dostojevského díla, jen kdyby k tomu nic nepřidával.
Naopak film Michaely Pavlátové Děti noci by naopak potřeboval přidat nějaký konflikt, aby nějak vyjevil svůj smysl. Na očekávání diváků v kinech doplatil Tobruk Václava Marhoula: namísto akčního válečného filmu jde spíše o psychologické drama. Z české produkce ještě vyčnívá Kozí příběh jako důkaz toho, že i u nás lze vyrobit celovečerní animovaný film moderní animací. Solidně zvládnutá technická stránka tu však opět doplácí na plytký scénář.
Houf komedií
Jinak se opět houfně natáčely komedie ze současnosti: jsou levné, diváci na ně chodí, televize je vysílají a dá se v nich uplatnit product placement. Z devíti zapomenutých zaměnitelných titulů divácká přízeň nechala přežít dva: debut Tomáše Bařiny Bobule a již zmíněného Hřebejkova Nestydu; předchozí Hřebejkovo retro z devadesátých let U mě dobrý doplatilo na žánrovou nevyjasněnost.
Kromě Hřebejka se dvěma filmy v jediném roce prezentoval ještě jeho vrstevník Filip Renč. Nejprve nechtěně legračním „vodáckým thrillerem" Na vlastní nebezpečí a pak přepjatou verzí sedmdesát let starého psychologického dramatu Hlídač č. 47. Větší rozruch ovšem Renč způsobil svou kampaní pro ministerstvo dopravy. Z hrané produkce stojí za zmínku ještě undergroundový experiment Víta Pancíře Sestra a rodinný film Márii Procházkové Kdopak by se vlka bál.
Dokumenty na výsluní
To český dokument zažívá mnohem lepší časy, i když je to dáno spíše jeho aktuálním oceněním doma i v zahraničí; dobré dokumenty se tu natáčejí už dávno, jen se o nich tolik nevědělo. Nyní na Občana Havla přijde přes sto tisíc lidí a vysílá jej Nova, Reného Heleny Třeštíkové zvolí porota Evropské filmové akademie dokumentem roku a v kinech má premiéru dalších osm titulů. Lukáš Přibyl mapuje zapomenuté transporty a koncentrační tábory druhé světové války, Vít Janeček portrétuje dívku, která mluvila s Pannou Marií (Ivetka a hora), Pavel Abrahám vystavuje zpovykané rapery konfrontačním i humorným situacím (Česká RAPublika).
Stav je to asi zákonitý: tkví-li největší problém českých filmů v nedostatku dobrých scénářů, pak přirozenou cestou je odvrat od fabulace k záznamu reality.
Foto: archiv
