Václav Kadrnka v Berlíně promítá svůj autorský debut Osmdesát dopisů. Snímek připomíná náladou i tempem rumunské 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny a je jednoznačně objevem českého filmu.
Jak jste se sem dostal?
Já jsem chtěl udělat film, který vychází z mých vlastních zážitků z doby komunismu, kdy tatínek byl v Anglii v emigraci a maminka se se mnou chtěla vystěhovat taky. Úřady nás nechtěly pustit a trvalo dlouho, než jsme se vystěhovali. Nápad vyšel z korespondence rodičů z té doby. Na začátku jsem oslovil producenta, ale opakovaně jsme nedostávali granty, takže producenti odcházeli. V Čechách když producent nedostane grant, tak to balí. I kus štábu odešel. Nezbylo mi, než se stát producentem a dodělat to sám. Udělali jsme všechno přesně opačně, než jak to diktuje české filmové prostředí.
Jak to diktuje české prostředí?
Předem mít zafinancovaný film, žádat o grant, žádat Českou televizi. Nestála za námi žádná instituce. Peníze jsem sháněl sám, po kouskách, vždycky přišla nějaká pomoc. Když jsem to měl natočené, prezentoval jsem ukázku v Karlových Varech, kde to viděla delegace z Berlinale. Zaujalo je to. Vzápětí jsem šel s hotovým filmem znovu žádat o grant - a zase jsme ho nedostali. Film už byl hotový, neměl jsem peníze, nevěděl jsem, jak dál, a komise mi to hodila do koše. Přitom viděli stejnou ukázku jako Berlín. Berlinale nakonec film vzalo a díky tomu se film dotočil. Pak jsem dostal podporu přímo z ministerstva, ale ne z fondu, abych to mohl dodělat.
Celý rozhovor čtěte ve čtvrtečním Instinktu.
