Donkichotská bitva s větrnými mlýny v podobě byrokracie a nezájmu diváku, to je příběh Victora Puriceho, správce a bývalého promítače jednoho z nejstarších rumunských kin. Ve společnosti dvou kolegyň Cornelie a Loreny se znovu a znovu pouští do boje o přežití milovaného kina Cinema Dacia. A nemá to vůbec lehké. Česko-rumunský dokument s výstižným názvem Cinema, Mon Amour můžete v současnosti vidět i v českých kinech.
Vlastně se není co divit, že se do Cinema Dacia diváci nehrnou po stovkách. Kino, které kdysi dokázalo posadit přes 900 diváků (to když se promítal Titanic), je totiž dost omšelé, zvenčí i zevnitř oprýskané a chybí mu topení. Což během letních prázdnin tolik nevadí, ale v zimě, kdy do něj zabloudí třeba jen pět šest návštěvníků, musí být zachumláni v dekách a ještě dostanou zdarma horký hrnek s čajem na zahřátí. Pro nás prakticky nepředstavitelné.
Rok v kině
Vlastně Puricemu nelze vytýkat, že několikrát během filmu propadá beznaději a přemýšlí, že to celé zavře. Sliby, které mu od úřadů přicházejí, jsou mlhavé, neurčité - a nikdy nedojde k jejich realizaci. Občas je té sebelítosti trošku moc, a hlavně se k charismatickému Puricemu vůbec nehodí. Mnohem lepší dojem dělá, když je dobře naladěný a vtipkuje. Režisér Alexandru Belc si toho je samozřejmě dobře vědom, a přestože Puriceho nestaví na piedestal, když poprvé vchází prosklenými dveřmi do svého biografu, nechá ho vejít pod jedinkrát v celé kráse zabraným plakátem filmu Gladiátor s popisem "Hrdina přichází".
Tempo dokumentu není nijak zázračné, ale to se od něj ani nedalo čekat. Sledujeme vlastně celý jeden rok marné bitvy: postupnou opravu fasády, snahy nalákat diváky během prázdnin sérií představení pro děti nebo třeba tak, že mladým lidem slíbí dva lístky za cenu jednoho. Je to vážně zoufalý boj o přežití milovaného kina, nad kterým by ostatní dávno zlomili hůl, jednoho z posledních třiceti, které v Rumunsku zbylo. Pomalá a stále rezignovanější atmosféra z průběhu 73 minut stopáže stále sílí, vrcholí po návštěvě Německa, kde Purice porovnává svoje a tamní kino - a i když mu majitel německého kina slíbí dodat 300 vyřazených polstrovaných sedaček, vinou úřadů se k němu nedostane ani jediná.
Člověk revoltující
Cinema, Mon Amour ale není film o rezignaci: je to příběh o sisyfovském boji. Ne nadarmo člověka při sledování napadne jméno francouzského filozofa Alberta Camuse, který tento věčný zápas literárně ztvárnil ve svých románech. Purice a jeho dvě pomocnice se prostě nevzdávají. I když vědí, že do kin víc diváků těžko dostanou, neumdlévají. Snaží se vyřešit problémy se sedačkami, snaží se opravit vytápění, Purice dál sní o tom, že by jednou promítal ve 3D. I když tolikrát spadnou, vždycky vstanou a jdou dál.
O to víc potěší, když příběh má šťastný konec - na slavností premiéře v kině Světozor sám Victor Purice prozradil, že se dobrá věc podařila, kino přežilo a dnes je nejnavštěvovanějším v celém Rumunsku. Což mě jako milovníka stařičkých, prachem let omšelých biografů těší nejvíc. Pokud sdílíte podobnou lásku a nevadí vám líné, místy uspávající tempo, ovšem s výrazným přesahem, běžte se na kinofilní záležitost podívat. Ještě máte tu možnost, dokument oceněný na řadě zahraničních festivalů u nás stále běží.
