Jednoho z nejobsazovanějších herců současnosti Hynka Čermáka provází pověst rapla. Realita je trochu jiná, i když pro ostré slovo nejde daleko. "Lidé si o mně celý život myslí, že jsem drsný a zlý člověk. Není to pravda, jsem v podstatě humanista," tvrdí bývalý bodyguard.
Před pár lety jste prý uvažoval, že se vrátíte k profesi osobního strážce.
Uvažoval. Ale v těch asi pětatřiceti jsem na to byl prostě starý. Už bych to nedělal dobře. Prošel jsem nějakými testy a kondice po letech u divadla klesla. Za záda bych se teď už nikomu nepostavil.
Kvůli některým rolím, třeba ve filmu Gangster Ka, jste do posilovny nemusel?
Pro roli Káčka bylo potřeba přibrat, pak jsem se musel dát dohromady kvůli seriálu Rapl. U něj musíte umět střílet a někomu dát pěstí a nevypadat u toho jako blázen. To jsou věci, na které mám výcvik.
Prý jste učil střílet Kláru Melíškovou, když hrála detektiva v seriálu Modré stíny.
No jo. Ať to radši nikde neříká, protože to neumí (smích).
Stýkáte se ještě s lidmi z bezpečnostní branže?
Jasně, mám kamarády policajty, kontraktory, bývalé osobní strážce.
A máte si s nimi co říct?
U herectví a jejich profesí je spousta průniků. Většinou si povídáme o holkách. O zbraních. O autech. To jsou takový běžný machistický kecy. Čistíme si tím hlavu. Ti kluci jsou samozřejmě v jiném stresu než já, ale působí na ně stejně. Řešíme normální problémy chlapů ve středním věku, kteří mají ještě sílu na to, aby něco udělali, a přemýšlejí, jestli to mají udělat, nebo ne. Já jsem v podstatě humanista, ale mezi mými kamarády jsou lidé, co by věci řešili razantně. Tak se jim to snažím rozmluvit.
A daří se to?
Všichni ti kamarádi jsou i zdatní sportovci, třeba judisti. Takže zároveň i velmi duchovně založení lidé, žádná militantní složka.
Říkal jste, že ve vás po roli Káčka inspirované Radovanem Krejčířem zůstala beznaděj. Už je to lepší?
Ta beznaděj se prohlubuje s politickou situací a s přístupem k práci, kterou dělám. Po Raplovi musím prohlásit, že pracovní podmínky jsou ještě horší, než bývaly.
Jak to?
Možná to tak vidím jenom já, ale ten seriál by mohl být jinde, kdyby byl produkčně a producentsky dobře zajištěný. Kdybychom neměli jen 150 natáčecích dní, kdybychom neriskovali zdraví tím, že jsme přestali normálně jíst. Točili jsme v Krušných horách a byl problém sehnat auto, které by nás odvezlo na plac. Nebo z placu na představení. Máte batoh na zádech, tam máte svoji vodu, svůj chleba a ráno si musíte dojít na záchod, protože se celý den k záchodům nedostanete. Nejsou, protože jsou drahé. Dneska se v Čechách točí tímhle způsobem.
Nezlepšuje se to?
Děláme tu všechno na koleně. Pak na Rapla koukám a říkám si, sakra, tady mi není rozumět. Protože jsem stál deset hodin v minus deseti stupních a nebylo si kam sednout a kde se ohřát. Divák si třeba myslí, kdovíco se ve mně neděje, a já přitom řeším, že jsem snědl jídlo, které mi dělá velké problémy, a vím, že budu muset brzy utéct. Místo abych řešil to, co se děje s postavou. Tenhle přístup nesnese srovnání se světovou produkcí.
Přesto i u nás začínají vznikat televizní projekty, které se blíží světové "quality tv". Modré stíny Viktora Tauše nebo Pustina.
Já točím leckde, ale současné zacházení s uměleckými složkami bych přirovnal k tomu, že nemocnice podepíše smlouvu s chirurgem, postaví ho před nemocnici a řekne mu: Až vás budeme potřebovat, tak přijďte na sál. Jsou samozřejmě čestné výjimky. Když jsem pracoval s HBO, tak práce byla normální, teď pracuju s Honzou Svěrákem, to je taky dobré. Jde o to, že se producent na scénář musí podívat a reálně spočítat, kolik dní je na to potřeba. A vědět, že tu práci dělají lidé, a ne stroje. Jestli to takhle půjde dál, tak kvalita bude klesat.
Nezlepší váš dojem pak alespoň to, že se na vás v televizi dívá přes milion lidí?
Vlastně bych se měl radovat, že s Raplem máme úspěch a že nás čeká pokračování, ale já se bojím. Udělat ten seriál nekvalitně by bylo špatné. A udělat ho dobře za těchto podmínek je taky špatné. Protože výsledek bude takový, že někdo řekne, vidíte, zvládli jste to, takže napříště dostanete ještě méně peněz, ještě méně času a už se na vás vykašleme úplně. A dokonce se klidně může stát, že si někdo řekne: Ten seriál je tak dobrý, protože jsme se k nim chovali takhle. Jestli je to normální, tak bych měl uvažovat o jiné práci, protože takhle to nejde.
Po filmu Gansgster Ka znovu pracujete s režisérem Janem Pachlem na Raplovi...
S Honzou Pachlem se dělá hrozně dobře. Píše si sám, takže pak umí pracovat s hercem, umí ty motivace objasnit a umí udržet vývoj figury, to je pro herce důležité. Na jevišti jsme zvyklí si to hlídat sami, ve filmu je to všechno na režisérovi. A on to zvládá skvěle. Co se týče Gangstera Ka, tak tam jsme byli připraveni na to, že to bude náročné. Točili jsme v JAR, na Kanárech. Natáčecích dnů bylo 20, ne 150, to se dá vydržet.
Zajímají vás reakce na vaši práci?
Zrovna včera jsem četl jednu recenzi na Rapla, autorka měla ve spoustě věcí pravdu, nejvíce jí však vadilo, že je na světě další detektiv, a tak dále. To je ale přece archetyp. Možná by vznikla dobrá komedie s detektivem, co chodí v neděli do kostela, vyzvedává děti před školou a vaří. A do toho honí zabijáky.
Postavám v českých detektivkách se často vyčítá, že jsou pouze nositeli jednotlivých vlastností...
To je blábol. Herectvím se zabývám dvacet let, jak bychom měli zahrát, že postavy nejsou nositelé vlastností?
Jak na vás naopak působí, když herci do médií vyprávějí, jak moc "se ponořili do role"? Naposledy třeba Jared Leto, představitel padoucha Jokera v americkém Sebevražedném oddílu, který prý "z role nevycházel".
Je to marketingově vděčné. Ten film jsem viděl a jeho výkon mi nepřišel nijak mimořádný. Troufnu si říct, že bych to možná zahrál taky. A klidně bych vedle toho šel zkoušet do divadla a klidně bych z role vystoupil a jel třeba na ryby (smích).
Takže přístup "nevycházet z role" neberete vážně?
Osobně jsem ho nikdy vážně nebral. Ať si takhle hollywoodští herci pracují, jestli jim to funguje, každý to ale dělá jinak. Myslím, že kdybych hrál třeba Rain Mana, tak bych mezi lidi, o kterých to je, vyrazil a třeba je tři dny sledoval. Ale pak bych si řekl, že je třeba to jenom zahrát, že není třeba tím žít. To, že vás potom ta role pohltí, je dobré znamení, ale je třeba to opustit, protože je to jenom práce.
Stalo se vám někdy, že vás role pohltila?
Ano, když jsem hrál Antonína Dvořáka v Amerických dopisech. Měsíc po natáčení jsem si uvědomil, že jsem se pořád ještě nenarovnal a nezastrčil břicho. Že to ve mně zůstalo. No a v případě Káčka jsem si začal uvědomovat, co vlastně znamená být gangster. To zlo musí být sympatické. Když hrajete padoucha, tak na to musíte jít z jiné strany, protože padouch neví, že je padouch. On si myslí, že je mesiáš. Dělá to nejlepší, co může. A jistě umí být i zábavný. Babiš má taky bílou košili a je milý. Dokonce jsem ho viděl zpívat s kapelou...
To byl asi Kryštof.
No, vidíte. To je další věc. Richard Krajčo je skvělý umělec, ale ta kombinace s politikou, to mi přijde nebezpečné. Pak se najednou může stát, že o to umění přijdete. Samozřejmě nemusím mít pravdu, ale mám takový pocit.
Ostatně jste řekl, že umělec má být rebel, a ne ovce. V jakém smyslu?
Je to o životním názoru. Pokud jste člověk, který nepřemýšlí o principech a jenom je plní, tak nemůžete být umělec. V tom pak není žádné vybočení. Dělal jsem herecký workshop se studenty, a to pro mě byla obrovská zkušenost. Formuloval jsem si, že je důležité si vytvořit na jakýkoli text, hru či film vlastní názor, který se protíná třeba i se světonázorem. Jestliže názor nemáte nebo přejmete názor někoho jiného, tak se vaše práce stane absolutně nezajímavou. A divák to pozná. Nedokáže to pojmenovat, ale pozná to. A jako herec ho nebudete zajímat.
A kde měli ti mladí herci na tom workshopu ten názor vzít?
V sobě. Když třeba studujete, tak vyjděte z nesouhlasu s profesorem. Rozvíjejte ho, pojmenujte ho. V tu chvíli vzniká tvorba.
Jak to studentům šlo?
Byli tam studenti z Janáčkovy akademie, z konzervy, z DAMU nebo kluk, který dělal Fakultu chemicko-technologickou, ale bavilo ho herectví. A ten byl nejlepší.
Vážně?
Jo. Na herectví totiž není návod. Když si koupíte foťák, tak tam máte manuál. Foťák je umělecký nástroj, ale má manuál. U herectví to není. Jsou tam základní řemeslná pravidla jako technika mluveného projevu, ale to gros, to se bohužel pojmenovat nedá.
Srovnání s fotoaparátem jste asi nepoužil náhodou, že?
No, mě ten foťák větrá hlavu, protože musím zapnout i jinou část hemisféry, tu technologickou.
A v Dejvickém divadle máte výstavu aktů, které jste nafotografoval.
To sice mám, ale ve srovnání s českými špičkovými fotografy je to amatérská práce. Kdybych nebyl ten herec Hynek Čermák, tak by moje fotky nikdo neviděl, v tom mám jasno.
Máte nějakou image, s kterou třeba bojujete?
Lidé si o mně celý život myslí, že jsem drsný a zlý člověk. Což není pravda. Dneska mám po Raplech a Cirkusech Bukowsky 78 kilo, ale vážil jsem devadesát, takže jsem asi budil respekt. Chodil jsem také nějak oblečený, to k té práci patří. Dodneška třeba poznám, když do kavárny přijde bodyguard.
Jak se to pozná?
To je strašně složité. Je asi pět firem na světě, které vyrábějí oblečení pro tyhle lidi. A je několik taktických postupů, jak se obléct, když nosíte skrytou zbraň. Tak, abyste ji mohl použít. Když je teplo, tak třeba nesedíte v saku, nesmí vám vylézt hlaveň, takže máte delší bundu. To jsou takové maličkosti. Stačí se podívat na boty a vidíte značku 511 Tactical, kterou by si normální člověk za deset tisíc nekoupil.
Prý jste kdysi chystal i filmový režijní debut.
Chystal, ale naštěstí jsem z toho utekl. Režíroval jsem tři divadelní představení, udělal jsem nějaké videoklipy a reklamy. Na režii ale nemám vzdělání. Dokážu tu věc nějak postavit, ale nemá to žádnou nadstavbu, je to nesmysl. Svět fakt nebude chudší o režiséra mého formátu.
Takže režisér vás musí přesvědčit, že své věci dá nadstavbu?
Mně úplně stačí, když je režisér chytřejší než já. A to není tak těžké.
A jak to poznáte?
To prostě poznáte v první debatě. Mirek Krobot třeba zrovna mlčí, ale za ním je práce. Honza Hřebejk má zase přečtené všechny knihy, a to ještě dřív, než vyjdou.
Co teď zažíváte s Janem Svěrákem, s nímž točíte film Po strništi bos?
Se Svěrákem zažívám to, jak má vypadat filmování. Představte si, že na place jezdí opravdové tanky. Opřel jsem se o domek a zapálil cigáro a až k večeru zjistil, že ten domeček je vyroben pro účely natáčení. Točíme jeden až dva obrazy denně. Ondra Vetchý vypadá jako někdo úplně jiný, hraje Zdeňka Svěráka, když byl mladý. Nevím, jak to dělá, ale hraje ho skvěle. Terezka Voříšková vypadá jako pětatřicetiletá maminka. Tříska pořád chodí, běhá a mluví. Zdeněk Svěrák má pořád dva metry. Je to velká pohoda.
A teplo. A jídlo.
Je to dobrá práce, filmová práce, na vše je čas, aby se to udělalo hezky. Nebude to moc mainstreamový film, ale jsem zvědavý, co z toho bude. Honza Svěrák to zase dělá úplně jinak, žije tím, je perfekcionista.
Po tomhle natáčení se vracíte do Dejvického divadla. Vzpomínáte ještě, jak jste se tam dostal?
Dal jsem výpověď v ABC a říkal si, že se na všechno vykašlu. Ale zavolal mi Mirek Krobot, že pro mě má angažmá. Jsem šťastný, že začínám sedmou sezonu, že sedím v šatně s naprosto inspirujícími lidmi s názorem.
Jednou jste řekl, že ve své branži buď běžíte, nebo ležíte. Vy teď dost běžíte.
No, běžím. V Česku to tak je: hrozně dlouho trvá, než se takzvaně objevíte. Vím o desítkách skvělých herců, o nichž nevědí režiséři nebo producenti. Třeba Honza Hřebejk je ale objevuje, naposledy v Učitelce. On mě, myslím, ale brzy někdo nahradí. Proto tady každý herec zůstává u divadla, filmové nabídky mohou zase rychle odejít. Bez divadla by navíc film nebyl, divadlo je herecký prazáklad. Hraju dvacet let, dvacet představení měsíčně.
